Ano, na tom něco je. Češi mají rádi „pohodu“. (těžko přeložitelné slovo). Navenek se přizpůsobit a zezadu nadávat, manipulovat, nenápadně sabotovat. Otevřeně říct „ne“ má prostě nepohodlné následky.

Ani já nemám ráda konflikty. Mám ráda, když se lidé rozumí. Moji rodiče mě nenaučili s konflikty zacházet, protože to sami neuměli. Učím se to sama, a to celý život. Je to – pardon – verflixt schwer. Vymezit se, postavit se něčemu a říct „ne“ je i věcí sebeúcty. S upřímnou komunikací mám zatím nejlepší zkušenosti. Nedávno jsem mluvila s kolegyní, s kterou byla spolupráce před několika lety velmi problematická. Hodně mi tehdy ublížila, nejen psychicky. Mám obrovskou radost, že jsem našla odvahu otevřít tu kapitolu a říct ji, kolik mě to tehdy bolelo. A víte co? Naslouchala, a dveře se najednou otevřely. Ale i kdyby reagovala jinak, stálo by to za to: udělala jsem to především pro sebe, pro svou sebeúctu.

Absolutní transparentnost ve vztahu je iluzí. Odstup může být stejně důležitý jako blízkost. Nevede právě nerealistický nárok na absolutní blízkost k přetvářce? Potřebujeme svůj prostor, svá tajemství, a občas je lepší mlčet.

Ale tvrdit, že jsme z ohleduplnosti odsouzení v zásadních věcech lhát, neboť ten druhý by pravdu nesnesl, mi příjde přece trochu alibisticky vůči sobě a paternalisticky vůči druhému. Kdo jsem, abych rozhodla za něho? Nevidím v tom pohyb ke pravdě, ani lásku. Je to strach o status quo, ze ztráty kontroly. Myslíš si, že na smrtelné loži ti bude někdo vděčný za to, že jsi mu celý život lhal v domněnce, že nepochopí složitou pravdu?

Běžný život vyžaduje kompromisy. Ale ve věcech, které jsou opravdu důležité, lhát nechci.

V etice máme jen myšlenkové experimenty, abychom ověřili, jaká cesta je správná. Nikdy nebudeme vědět „jak je to doopravdy“. Volíme a neseme odpovědnost za důsledky volby. Jednoznačné situace téměř neexistují. Máme „obecně přijímaná řešení“ – ta ale nemusí být správná, jenom úlevně jednoduchá.