Šel jsem v noci zasněženou ulicí. Sníh krásně křupal pod botama a bylo ho požehnaně. Noc byla rozzářená, skoro jako ve dne.
Po bílé silnici se prohnal traktor s pluhem. Tyhle traktory s pluhem umí jet překvapivě rychle. Odbočil do vedlejší ulice obsypané auty z obou stran. Hrana pluhu nabrala nejbližší, nepředvídavě zaparkované auto a to poskočilo do výšky, jako by bylo z papíru. Unavený, spěchající a příliš sebejistý traktorista dupnul na brzdu. Byl to jen okamžik, ale rozhlédl se po prázdné noční ulici, jestli ho někdo viděl. Byl to přesně ten okamžik, který z člověka může udělat zločince.
Traktorista chtěl ujet a já to vycítil. Když si mě všiml, dal jsem mu najevo, že jsem to viděl a že mě řešení téhle situace zajímá. Díval jsem se na něj upřeně a zastavil jsem se nejvyzývavěji, jak jen jsem uměl. Nezbylo mu, než telefonem (nebo vysílačkou?) volat na centrálu. Určitě je pro tyhle případy pojištěný, tak nad čím váhal? Ptal jsem se sám sebe.
Mohlo mi to vlastně být úplně jedno, jenže jsem si uměl představit, jak ráno přijde k autu jeho majitel a jaký bude mít asi den, až zjistí, jaký šrám má v zadním kufru svého auta. Úplně jsem to viděl před očima. Mám prostě takovou pitomou fantazii.