Reklama
 
Blog | Jan Becher

10. června 1942

Je těsně po půlnoci. Raus! Raus! Ozvou se do ticha zuřivé výkřiky, které se mísí s bušením pěstí na dveře domku čp. 93. Josef a Alžběta Doležalovi se svou dcerou Marií a synem Josefem se polekaně probírají ze spánku. Za pár chvil je Josef Doležal se synem odváděn pod hlavněmi samopalů směrem k Horákovu statku. Alžběta s dcerkou jsou vlečeny k místní škole…

Je těsně po půlnoci 10. června 1942. Lidicemi se nese křik, řev a bušení do dveří. Nic netušící obyvatelé této malé obce se probouzejí do nejhrůznějšího dne svého života. Jejich posledního.

 

Všichni muži a chlapci nad 15 let jsou odváděni do zahrady Horákova statku. Popravčí komando si obložilo stěny stodoly matracemi, aby je nezranila zbloudilá kulka. Lidičané byli bez pásek na očích, bez pout voděni před stěnu a stříleni. Bez rozsudku, beze slov. Každá skupina vedená na popraviště se musela postavit před mrtvá těla těch předcházejících. Popravčí četa vždy postoupila o dva kroky vzad. Do odpoledne zde zůstalo ležet 173 těl.

Šéf kladenského gestapa Harald Wiesmann po válce vypověděl: „Lidičtí muži šli volně, zpříma a statečně. Nedošlo k žádným slabošským scénám.“

Reklama

 

V lidické škole se zatím v hrůze tísnily ženy a děti, které netušily, co je čeká. Odpoledne byly odvezeny na nákladních autech do tělocvičny kladenského gymnázia. Tam začali gestapáci odtrhávat matkám jejich děti. Ženy i děti plakaly a snažily se bránit. Gestapákům nestačilo ani řvaní, ani střílení z pistolí do stropu. Nakonec použili lsti, když matkám slíbili, že se s dětmi uvidí později.

 

81 z 88 lidických dětí bylo 2. července 1942 odvezeno z lodžského gheta do vyhlazovacího tábora v Chelmnu. Od té doby o nich nikdo neslyšel. Z 203 lidických žen (tzn. nad 16 let) se jich po válce vrátilo 143. V koncentračních táborech a plynových komorách jich zahynulo 53. 7 žen bylo popraveno na střelnici v Kobylisích 16. června 1942.

 

Již během poprav začali příslušníci gestapa systematicky zapalovat lidické domky a usedlosti. 11. června 1942 začalo ničení budov výbušninami. Vedle všech obytných domů a hospodářských stavení byly mj. zničeny: fara, kostel sv. Martina,  pomník padlým v 1.sv.válce, škola, most. Byl zasypán rybník a potok, a jeho koryto svedeno jinou cestou. Ze sutě domů byla vytvářena nová návrší. Byly káceny stromy. Stříleni psi. Vše proto, aby z vesnice Lidice nezůstalo vůbec nic původního, ani reliéf v krajině.

 

Před ničením byl odvezen veškerý majetek: peníze, dobytek, stroje a vybavení domácností.

 

Na likvidaci Lidic se podílely tyto složky: Gestapo, Schupo, Waffen SS, RAD (Říšská pracovní služba) a ženijní jednotka wehrmachtu. Nápomocno muselo být i české četnictvo.

 

Za pomoci lopat a výbušnin zničili nacisté dokonce i lidický hřbitov. Z těl mrtvých vybírali zlaté zuby a posmrtné medailonky. Vyrabovali více než 300 hrobů.

 

26. května 2008 byla podepsána smlouva mezi starostou města Cheb Janem Svobodou a představitelem německého Lidového spolku pro péči o válečné hroby Reinhardem Führerem o vybudování hřbitova pro vojáky wehrmachtu, kteří padli u nás a dodnes nemají důstojný hřbitov.

 

S velkou pravděpodobností leží v jednom bezejmenném hrobě společně Jan Kubiš, Jozef Gabčík, Václav Morávek, Harald Wiesmann a K. H. Frank.

 

__________________________________________________________________________

P.S. v textu jsem použil informace i celé pasáže ze dvou vynikajících knih, které svým přístupem, provedením i obsahem nemají u nás obdobu:

Eduard Stehlík: Lidice – příběh české vsi, V Ráji, Praha 2004

Jaroslav Čvančara: Heydrich, Gallery, Praha 2004