Reklama
 
Blog | Jan Becher

Byl jsem tam… A dál? Dál už nic.

Stojíme v Maislově ulici u synagogy v davu různorodých lidí. Prohlížím si se zájmem všechny okolo, abych zjistil, kdo přišel podpořit ty, kteří jsou stále napadáni. Mísí se tu čeština s angličtinou. Klobouky ortodoxních Židů i obyčejné čepice. Blíží se druhá hodina. Dav houstne. Vidím známé osobnosti. Okolo nás projde davem veterán RAF o holi. Vedle nás rozdávají nějací lidé samolepky žluté Davidovy hvězdy. Bereme si je a lepíme na kabáty na stranu srdce. Veronika chvíli váhá, než si ji nalepí.

Mám na to právo? Dívá se na mě s pocitem nepatřičnosti.

Nalep si ji, říkám. Staň se na chvíli Židovkou.

Cítím se tak zranitelná, říká.

Reklama

V duchu si pomyslím: a to je jen hvězda…

 

Okolo přechází starší paní, které nabízejí žlutou samolepku. Děkuji, já už jednu mám, ručně šitou. Říká pobaveně. V tu chvíli si všímám, že má na hrudi vybledlou žlutou hvězdu starou sedmdesát let.

 

Chvílemi prší a já deštník střídavě roztahuji nebo schovávám. Dav stále houstne. V deštivém vzduchu je i trocha napětí. Dívám se občas nalevo k Pařížské, kde je jeden kordon policajtů i napravo k Široké, kde jsou zátarasy a druhý kordon. Veronika neustále očima hledá únikové cesty. Snažím se ji uklidnit. Okolo nás prochází několik fotografů a mají s sebou přilby. To ji na klidu nepřidá.

 

Začínají projevy a motlitby. Jsou celkem krátké a výstižné. Už během nich se z dálky ozývají zlověstné zvuky připomínající bučící stádo. Klaksony. Vzdálený pískot a křik. Nevíme co se tam děje. Nic není vidět. Lidé jakoby se přimkli ještě těsněji k sobě. Vystupují členové Židovské obce, pamětnice holokaustu, politik a rabín. Všichni jsou pozorně posloucháni. Na obloze krouží policejní vrtulník. Vzdálený hluk pomalu utichá. Asi už hololebci dostali, co jim patří, myslím si. Napadá mě, že nad několika stovkami lidí tady drží ochrannou ruku ti, kteří jsou v tomto státě u moci. Bylo by možné, že by nás někdy přestali chránit?

 

Čteme společně modlitbu Soucituplný Bože. V malé pauze po modlitbě nám vysoko nad hlavami krouží hejno holubů. Jak ty ptáky nemám rád, když se mi somrácky pletou na náměstí pod nohama. Teď mám však zvláštní pocit, jako by jejich společný krouživý let po zamračené obloze byl nějakým sdělením. Vzpomínám si na staré Řeky a na to, jak věštili z letu ptáků.

Na závěr bude čtena modlitba Kel male rachamim. Židovský rabín se omlouvá, že nemůže použít mikrofon. Je šábes. Jako náhradu bere do rukou jakýsi měděný tlampač. Lidé se pobaveně smějí. Rabín zpěvavým hlasem přednáší modlitbu v hebrejštině. Snažím se ulovit každé slovo toho cizokrajného melodického jazyka. …menucha…chajim…miškavam… 

Pietní shromáždění končí. Pomalu se vydáváme ke Staroměstskému náměstí, kde má být další akce. Po cestě odbočujeme k magistrátu. Máme takovou malou tradici. Pokaždé, když jedeme do Prahy, chodíme se dívat na sochu Rabiho Lőwa, která stojí na rohu budovy magistrátu. Šalounova socha je impozantní, ale já se vždycky musím spiklenecky usmívat. Vzpomínám si totiž na fotografii z dob okupace, kdy vlajka s hákovým křížem pleskala Rabiho přes čepec. Každý den tudy chodili gestapáci, míjeli svou vlajku a nejspíš ani netušili, že pod ní stojí socha nejslavnějšího pražského Žida.

 

Na Staroměstském se už rojí plno lidí. Cestou potkáváme známé tváře: Martina Bursíka, Táňu Fisherovou, Tomáše Hanáka a spoustu dalších. Akce má za chvíli začít, ale my už jsme docela promrzlí a tak mizíme v kavárně na grog. Po zahřátí se vracíme na náměstí. Tady se řeční a řeční. Pamětníci holokaustu ve vysokém věku mají občas potíže s udržením myšlenky a přesto jsou jejich slova důležitá. Oni sami jsou pro nás důležití. Oni jsou naší pamětí. Říkám si, jaké to bude, až tu nebude nikdo, kdo si Šoa bude pamatovat. Jak se budeme bránit proti těm lžím?  Na pódium přicházejí i politici. Jejich vystoupení jsou neslaná jako vždy. Čtou projevy z papírů, a přesto špatně, a myšlenky, které vyslovují, jsou jako v oleji. Mizí rychle pryč jako něco, co jste už stokrát slyšeli. Člověkem to jenom proteče. Vedle nich projev staré paní, která se sotva dostala na pódium o berlích a mluvila s patra, byl daleko opravdovější. Jediný projev politika, který stál za to, přednesla Miroslava Němcová, místopředsedkyně PS ČR.

 

Řečníci se střídají a my dva si nějak uvědomujeme, že se celá akce začíná nějak rozplizávat a pomalu míříme k metru. Než dojdeme ke stanici, ještě se na Pařížské málem připleteme mezi bojechtivé anarchisty. Okolo nich se stahuje kordon policajtů a ještě větší kordon zvědavců a reportérů. 

 

V metru jsme potkali nějakého skina. Vypadal rozčileně. Měl na hlavě dvě zarudlé rány a na kalhotách špínu chodníku. Vztekal se a mumlal něco o tom, že: „bylo jich tam jako much, kurva!" Gestikuloval rukama a pořád se otáčel. Choval se jako někdo, komu provedli nějakou velkou nespravedlnost. Připadal mi směšný v těch vysokých vojenských botách a říkal jsem si, ke komu asi mluví? V tom ho vzala za ruku nesmělá dívka, která do té chvíle jen poslušně cupitala vedle něj. Držela ho za ruku jako máma, která chlácholí dítě s rozbitým kolenem. Ani se nevzpouzel, pomalu se uklidňoval, a já si říkal, že ten člověk ještě není tak docela ztracený.

 

Večer jsme se dívali na televizi, abychom se dozvěděli, co se vlastně dělo. Jeli jsme z Ostravy vyjádřit svou solidaritu a ne se prát a tak jsme se místům násilných střetů záměrně vyhýbali. Televize nezklamala. Dívali jsme se na válečné sci-fi z jiného světa, ale na to jsem už od té doby, kdy jsem navštívil Izrael vlastně zvyklý.

 

Máš pocit, že jsi změnil svět? Zeptala se mě poťouchle Veronika.

Změnil svět? Ne, naštěstí. Kdybych chtěl měnit svět, bylo by to velmi nebezpečné.