Kdybych chtěl někdy napsat román, chtěl bych jej napsat tak, jako Mňačko napsal Smrt si říká Engelchen. Děj knihy se odehrává na Valašsku v závěru druhé světové války, kde působily partyzánské skupiny organizované Rusy a kde se odehrála jedna z dnes již zapomenutých tragédií – vyvraždění a vypálení horské dědiny Ploštiny.
Moderní jazyk románu, výstavba dialogů a linie příběhu jsou výborné. Navíc text je oproštěn od jakýchkoliv lyrických pasáží a proto zůstane čtivým i pro dnešního netrpělivého čtenáře. Čas je neúprosným kritikem každého díla a v jeho sítu ulpí jen hodnotná díla. Čas však ukáže i na hloubku porozumění literární kritiky. To co kritika vyčítala Mňačkovu románu před čtyřiceti lety – tedy pasáže vnitřního pocitu viny partyzánů na vypálení vesnice Ploštiny, jsou dnes tou nejlepší částí románu. Naopak pasáže týkající se komunistické ideologie nemohly být snad pro vnímavého čtenáře hodnověrné ani v dobách nejtužšího socialismu (str. 149).
V románu se prosazují svou vahou i zdánlivě vedlejší postavy (ploštinská „máma“ Rašková, Petr, Dimitrij) a v poslední třetině románu již čtenáře neopustí obraz zástupu upálených ploštinských mužů, kteří sice stojí jakoby v pozadí, ale vše je vnímáno pod zorným úhlem pohledu jejich tiché tragédie a nesmírné oběti.
I přes dobovou ideologickou zaujatost se však román vyznačuje vynikající psychologickou prokresleností všech postav příběhu. Dnes nám může připadat psychologický vývoj postavy od obrazu "drsňáka" po "přeci jen citlivého chlapa" stokrát „převařeným“, ale kniha byla napsána v roce 1959, kdy toto téma nebylo ještě tak zprofanované.
Pokud vám knihu budou nutit k přečtení ve škole, nedejte se znechutit a přečtěte si ji. Narazíte-li na ni v antikvariátu jako já, určitě si ji kupte a přečtěte. Stojí za to.
Ladislav Mňačko: Smrt si říká Engelchen (originální název: Smrť sa volá Engelchen)
Mladá Fronta. Praha 1961. druhé brožované vydání