Sobota ráno. Mrzne až praští. Ostravské silnice a chodníky se proměnily v jediné hladké sklo. Snažím se doklouzat ve svých polobotkách do práce. Po včerejším tahu jsem bez auta. Blížím se ke knihkupectví. Na prázdném parkovišti před domem stojí jen dvě auta. Jedno z nich má rozbité okno. Před ním postávají dva kluci. Vypadají bezradně. Mrknu na značku a vidím, že jsou to Rakušané. Míjím je a napadá mě, že bych jim měl možná pomoct, ale v hlavě mám postalkoholické prázdno a nemám na nikoho náladu. Říkám si, že bych tu se svou aktivitou mohl být za otravného křena.
Než dojdu do svého manažerského kanclu v pátém poschodí, je mi jasné, že mě to stejně nemine. Netrvá ani půl hodiny a volají mi holky z prvního patra: "šéfe, oni něco chtějí. Anglicky. Nemoh byste tam za nima přijít?" Bručím něco o tom, že i ony mají maturitu z angličtiny, ale nakonec jdu dolů.
Kluci vypadají mírně zoufale. Ptám se: "dú jú vont to kól polís?" Jasně že jo. Neznají ani číslo. Tak volám policajty z Mastné. Mrzneme obvyklou půlhodinku a zapřádáme hovor. Kluci přijeli na místní dýdžej párty. Pařili celou noc a ráno tohle. Nic jim naštěstí nechybí, jen se nějaký blbeček potřeboval vybít tím, že vykopl okýnko u auta. Každý víkend tady stojí přes noc auta s cizíma espézetkama. Všichni míří na Stodolní a tohle parkoviště je výborné výchozí místo. Ráno tu bývá pěkný svinčík. Prázdné lahve, nedojedené hamburgery a tak. Rozbitá okýnka a vykradená auta jsou tu skoro na denním pořádku. V centru města. Sto metrů od kamery městské policie, která má za úkol jedinou věc, hlídat zákaz vjezdu…
Mrznu venku s nimi, nějak tuším, že česká policie bude potřebovat moji pomoc. A taky, že jo. Jsou celkem příjemní, ale neumí ani gúd mórning a tak se stávám překladatelem a průvodcem. Vysvětluju klukům, že policie stejně nikoho nechytí, že nejdůležitější je pro ně papír od policie, aby si mohli u nich doma vyřídit pojistku. Česká policie jezdí třikrát tam a zpátky a po hodině a půl dávají cizinci kus papíru, který bych mohl vyrobit na počítači i já a líp.
Zvu kluky do kavárny na kafe, všichni se už klepeme jako osiky. Povídáme si. V teple a u kafe se rozproudí dialog a já se dozvídám ledacos zajímavého. Když dojde na cestu z Rakouska do Ostravy, dozvídám se, že některé úseky cest jsou lepší než v Rakousku a některé jsou hrozné. Všechny jsou ale rychle sjízdné i po sněhové kalamitě, protože silničáři je solí obrovskými zrny soli. Na to pohotově říkám: "Jo, to ale škodí karoserii auta". A ten rakouský kluk říká: "Jo jo, škodí to zemi a podzemním vodám".
V tom si uvědomuju, jak obrovský rozdíl v myšlení se projevil v takové jednoduché větě. Zatímco já mluvím o tom, jak sůl škodí autům, mladý Rakušan mluví stejně bezprostředně a automaticky o tom, že sůl škodí přírodě. Uvědomuju si, jak máme stále pokřivené myšlení a jak moc se toho ještě musíme naučit. Nemáme vesměs rádi Rakušany a nerozumíme jejich (pro nás) extrémním ekologickým požadavkům. Zatímco u nás stále u většiny lidí převažuje komunistický přístup k přírodě, jinde je ochrana přírody přirozenou součástí myšlení a chování lidí. I o tohle nás komunistický režim připravil. Nejen, že brutálně poničil životní prostředí, ale také poničil ekologické myšlení lidí. Snad se to časem změní.
Ještě jim lepenkou zalepím rozbité okýnko, aby mohli dojet domů a pak se loučíme. Děkují mi. Jenom nad tím mávnu rukou a říkám si, že jsem snad aspoň trochu napravil dojem z našeho města, z naší policie a z našeho zaostalého ekologického myšlení.