Reklama
 
Blog | Jan Becher

Knihovna. Vzpomínáte?

Na lavičce před záhonem žlutých narcisů sedí starší paní a krmí holuby. Květnové slunce krásně hřeje a květy na slavnostních věncích položených u paty monumentálního pomníku prezidenta Zachránce začaly usychat. Je desátého května roku 2055. Věnce a kytice se u pomníku prezidenta Zachránce Václava Klause začaly objevovat nejen v červnu, kdy si celý národ každoročně připomíná výročí narození tohoto největšího českého státníka, ale od roku 2046, kdy byl odhlasován zákon o tom, že „…se prezident Václav Klaus zasloužil o stát.“, se kladou i v den výročí osvobození od fašismu.

K lavičce se o holi dobelhal stařičký pán, který mohl mít těsně před důchodem a s hlavou zakloněnou pozoroval třicetimetrovou sochu prezidenta Zachránce shlížejícího přes koruny stromů na Prahu.

„Víte, že tady kdysi měla stát Národní knihovna?“ zeptal se, aniž by na starší dámu pohlédl.

„Knihovna? Tady? Co by tady dělala Národní knihovna?“ podivila se paní upřímně.

Reklama

„No jo. A byl to krásný projekt!“ zasnil se pán.

„K čemu pane knihovna? Vždyť dnes máte všechno na webu.“

„Hm“ odtušil pán a díval se na místo, kde kdysi mělo být oko nad Prahou a kde dnes dohlíží na Pražany knír v nadživotní velikosti. Místo mladých lidí, kteří se u kávy mohli kochat pohledem na hlavní město z oka knihovny, dnes hleděli k obzoru jen holubi, kteří svým trusem dodávali státníkově kníru dojem důstojné prošedivělosti.

„No jo, všecko je na webu, všichni vědí, že to tam je, ale nikdo to nečte,“ řekl pán se smutkem v hlase.

Paní si neznámého člověka prohlížela s narůstající nedůvěrou. Nedokázala totiž pochopit, proč by nějaká knihovna měla stát na místě, kde vždycky stály jen pomníky velikánům a kde se vždycky, co její paměť sloužila, konaly slavnostní přehlídky. Proč by na takovém krásném místě měla stát zrovna taková neužitečná věc, jakou je knihovna v jednadvacátém století?!

 

 

I tak by to jednou na Letné mohlo vypadat. Že je to moc přitažené za vlasy? Nezdá se mi to o nic absurdnější, než to, že se několik politiků a tzv. podnikatelů rozhodlo, že stavbě Národní knihovny podle návrhu Jana Kaplického zabrání i za cenu lží a podrazů a že jim to v demokratické společnosti projde.

 

Mediální vichřice už dávno zmizela v dáli. Novinářská hydra se už dávno pase na jiných obětech a zůstalo tady jediné: poznání, že v téhle zemi si politikové mohou dovolit všechno a česká společnost si to nechá líbit. Česká společnost má totiž krátkou paměť. Několik politiků, možná dokonce jen jeden politik, se rozhodlo, že stavbě tolik potřebné Národní knihovny zabrání, a za vydatné pomoci médií se jim to snadno podařilo. A výsledek? Národní knihovna nebude. Je to zvláštní rys české polistopadové společnosti, že spory se nevedou pro dosažení nějakého cíle, ale pouze proto, aby se něco překazilo nebo zničilo. Nad škodlivostí a hlavně neefektivitou takového počínání nestačí soudný člověk kroutit hlavou.

 

Ve smršti osočování, polopravd, lží a podpásovek zcela zanikla prostá fakta, za to smyšlenkám popřála česká veřejnost sluchu vrchovatě. Lež se vždycky tváří zajímavěji, než  nudná pravda.

 

Kdo se chce dozvědět fakta a argumenty, tomu doporučuji nedávno vydanou knihu Vlastimila Ježka Střepiny chobotnice aneb národ sobě. Je to zatím jediná obsáhlejší zpráva o celé kauze, která argumenty podkládá fakty a vyvrací všechny lži, které byly tak zlomyslně vypouštěny do světa a tak lehkomyslně opakovány mnohými. To, že o celé kauze musel sepsat podrobnou zprávu její hlavní účastník, je samozřejmě považováno za okamžitou diskvalifikaci, ale zároveň to podává tristní svědectví o české žurnalistice, která se nedokáže (až na dvě tři výjimky) seriózně a dlouhodoběji věnovat nějakému tématu. Otázka proč tomu tak je, patří na jiný blog.

 

Znovu opakuji to, co je výsledkem mediální kampaně vedené proti projektu Národní knihovny od Jana Kaplického: KNIHOVNA NEBUDE. Cíl Václava Klause, Pavla Béma a Milana Knížáka byl splněn, navzdory desetitisícům obyčejných občanů, navzdory tomu, že hráli svou hru unfair a navzdory tomu, že výsledkem není konstruktivní řešení, ale pouze destrukce. Měli bychom si z toho už jednou vzít ponaučení!

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama