„Myslíš si, že v přírodě se děje všechno nahodile nebo to někdo řídí?“ Ta otázka mě zaskočila, nikdy jsem nad věcmi takhle neuvažoval. Ve škole o tom nic neříkali a ani v mé ateistické rodině o takových věcech nikdo nemluvil.
„Nevím“, odpověděl jsem popravdě a přitom si snažil představit jak mě někdo řídí a já o tom ani nevím. Ten někdo, to byl Bůh, vysvětloval mi tenkrát ten pán. Stvořitel a Pán všeho. Vševědoucí, všemohoucí a věčný.
Řekl, že nic se neděje nahodile a že všechno má svůj smysl a účel. To co říkal znělo moc hezky. Nepamatuji si už všechny jeho argumenty, ale vypadaly tak logicky a neotřesitelně a představa, kterou ve mně vzbuzoval, byla fascinující a tajemná. Potkal jsem člověka, který mě zasvětil do tajemství světa a vesmíru. Mnoho lidí o tom neví, ale já jo.
Mluvili jsme spolu dlouho. Já se ptal a ten pán měl na všechno odpovědi. Byl trpělivý a laskavý, ale když na to vzpomínám, myslím že jeho pohled byl takový obezřetný, jako pohled srnce, který je stále připraven na útěk. Nakonec mi řekl, že všechna ta tajemství jsou v bibli. Četl jsem už bibli? Zkroušeně jsem přiznal, že ne. Ani ji nemám. Je to kniha knih, je v ní všechno, ale nemusím být smutný, řekl mi a vytáhl z brašny barevné časopisy. Tady je toho hodně z bible. Dal mi je zdarma a doporučil, abych je doma zatím neukazoval…
Bylo mi třináct let, věk, kdy židovští chlapci čtou v synagoze před dospělými z Tóry a stávají se tak dospělými, dávno vkořeněni ve víru svých předků. Já se poprvé setkal s něčím takovým. Ta bible mi nedala spát. Kniha, ve které je všechno napsáno, dokonce i to co bude… nepřestával jsem na tu tajemnou knihu myslet.
Trvalo to několik dnů a na mém chování se muselo něco změnit a tak se jednou u nedělního oběda máma začala vyptávat.
„Chci bibli!“ vypadlo to ze mě, ani nevím jak. Máma vypadala naprosto vyděšeně, na chvíli nebyla schopna slova a pak to přišlo… Následoval nekonečný proud otázek a já hrdě a trochu vzpurně vyklopil své tajemství a přiznal nového známého. Otázky se změnily ve výčitky a nakonec v slzy. „No jo mami, vždyť já vím, že máš jenom mě.“
Za pár dnů jsem slavil narozeniny a naprosto netypicky jsme je šli slavit společně k tetě a strejdovi. To jsme před tím nikdy neudělali. Po obědě mě strejda, kterého jsem považoval za chytrého člověka, vyprovokoval k debatě o víře. Bezelstně jsem odkrýval karty a on sázel argumenty jako esa na stůl a byly dobré a neprůstřelné. Má představa o světě, jeho smyslu a Bohu se začala bortit. Svou promyšlenou taktiku zakončil slovy: „…abys neřekl, že ti chceme něco upírat, tak tady máš…“ a podával mi dárek. Rozbalil jsem ho a byla to krásná bible. Desky v červené kůži a do nich vyražená zlatá písmena B I B L E
Jeho taktika slavila úspěch, brzy jsem zjistil, že v té knize žádné tajemství nenajdu. Zkoušel jsem ji číst poctivě od začátku, ale začalo to nějakou nepříliš povedenou pohádkou o stvoření světa a pokračovalo nekonečným vyjmenováváním jakýchsi rodokmenů. Pak jsem začal přeskakovat. Vůbec jsem té knize nerozuměl, byla tam spousta pro mě nepochopitelných slov jako třeba: bližní, posedlý, Duch svatý, evangelium, spása, království nebeské…
Snažil jsem se najít v té knize odpovědi na všechna tajemství, třeba na to, jak mravenci poznají, kam mají plavat. Jenže takové věci se v bibli vůbec neřešily. Mé nadšení postupně sláblo, až se vytratilo úplně. Bible skončila na poličce za knihami a několik let se na ni prášilo. Až mnohem později jsem se k ní vrátil. To už jsem v ní o mravencích informace nehledal. A tak dodnes nevím – mají mravenci nějaký ráj?