Mám i nemám rád Hřebejkův film Musíme si pomáhat. Mám ho rád hodně, protože pohled, kterým se Hřebejk dívá na českého člověka je laskavý, ironický, lidský, ale zároveň nemilosrdný. Nemám ho rád proto, že chci vidět jiný pohled na českého člověka, český úděl a české dějiny. Chci vidět české Osobnosti, české Hrdiny. Ne čecháčkovské figurky. Mistrně propracované dialogy jeho filmů přitom laskavě a nemilosrdně jdou až na dřeň "české povahy". Hřebejk je jako chirurg. Laskavý lékař, vždy milý k pacientům při vizitě se shovívavým úsměvem, avšak ledově klidný při operaci a diagnostice vředů.
Věta hlavního hrdiny z filmu Musíme si pomáhat:
„My jsme se dívali z okna a říkali, že nás to míjí.
Dneska, dneska nás to chce…“
pronášená nad půlkou prasete je kvintesencí českého přístupu k vlastním dějinám. Dějiny, politika, to je něco velikého, co se nás obyčejných lidí vlastně až tolik netýká. A když se tyto veliké dějiny začnou roztáčet do šílených obrátek a začnou hrozit-ohrožovat, český člověk doufá, že ve své chaloupce za mezí se před těmi dějinami schová. Ještě tak vyvěsí vlaječky a zamává těm velkým dějinám, až pojedou okolo, ale jinak se schová do své komůrky a nějak to přečká.
Má to ještě jednu stránku, ten zvláštní přístup k dějinám, k politice. Ta představa, že ty velké dějiny tvoří velcí lidé. Kdo čte memoáry lidí, kteří se pohybovali ve vysoké politice, nestačí se divit, jak obyčejní lidé s obyčejnými strachy, problémy a chybami rozhodují o osudech milionů – obyčejných lidí. Pro českého člověka však lidé na vrcholcích politiky a dějin jsou jako polobozi. Lidé zázračných vlastností a schopností. U takových velikánů pak český člověk má přehnaná očekávání. A pokud ta očekávání nesplní, běda jim! Za většinu selhání české společnosti pak nesou vždy (z pohledu českého člověka) odpovědnost tito velikáni sami. Obyčejný český člověk je tak vlastně neustále zrazován „těmi nahoře“ Zikmundy Liškami zrzavými, Beneši, Dubčeky a dalšími.
„Jsme s vámi, buďte s námi!“
je vlastně nesmyslné heslo (tak oblíbené v roce 1968). Není totiž žádné my a oni, je jen my. Jenomže z onoho my nevyplývá jen patřičné sebevědomí, ale také zodpovědnost. Zodpovědnost za vlastní činy, které musí být vykonány a které musí být podloženy vlastními hodnotami. Ty hodnoty si každý obyčejný člověk musí vytvořit a nést v sobě, ale nehlásit se k žádným hodnotám, znamená nechat si prostor k manévrování. Prostor k úniku. Je to pohodlnější. Výmluva je nasnadě, vždyť přeci obyčejný člověk musí přežít, když velké kolo dějin šílí, že?
A když se daří? To jsou podobizny panovníků-prezidentů vyvěšeny ve školních učebnách a náležitě vyleštěny. Vlaječky visí v oknech a mává se a mává…
Netvrdím, že "česká povaha" existuje, přesto mě stále tento relativní fenomén národního charakteru stále znovu nutí k zamyšlení.