Příhoda
„Tak vy prý nechcete zaplatit?!“ Ptám se co nejvýhružnějším tónem.
„No jo“, říká chlapík tak okolo čtyřicítky a usmívá se na mě.
Ruka se mi bezděčně zatíná v pěst. Cítím, jak rudnu.
„A pročpak?“ Ptám se co nejúlisněji.
„Prý máte dnes všechno zadarmo“. Povídá on a culí se.
Chvíli uvažuji jestli jsem se zbláznil já nebo on. Pára v mém adrenalinovém kotlíku stoupá nad červenou rysku.
„Zaplať a vypadni!“ syknu co nejvýhružněji.
„Nic nezaplatím a nikam se mi nechce“.
„Chceš přes držku hajzle?“ vyhrožuji tak, aby to ostatní hosté v kavárně neslyšeli.
Usmívá se na mě tím nejprovokativnějším úsměvem jaký si jen jde představit.
Uvažuji jestli ten chlápek je blázen. Chce se rvát? Říkám si, třeba je to uprchlík z nějakého ústavu. Přece nebudu mlátit blázna. Volám policajty.
Po půlhodině přijíždí policajti ze služebny vzdálené jeden kilometr. Mladá hezká policistka a její kolega sportovní postavy.
„Tak co máte za problém?“
„Tenhle pán si objednal kafíčko, zákusek, fantu a becherovku, celkem za 120,- a nechce zaplatit“, říkám a začínám se těšit na to, jak ruka zákona dopadne nemilosrdně na drzouna.
„Pojďte s námi ven!“, přikazují pobertovi. Jde s nimi klidně ven. U policejního auta po něm chtějí občanku. Prý ji ztratil. Tak jiné doklady. O všechno prý přišel.
„Jméno, rodné číslo, jméno matky za svobodna.“ Ptá se policajt a jeho kolegyně si přes vysílačku ověřuje pravdivost údajů v databázi.
Vypadá to, že všechno sedí. Ještě chvíli s ním vedou jalový rozhovor. Chvílemi to vypadá na docela přátelský rozhovor. To všechno už pozoruji zpoza okna kavárny, protože venku je mi zima. Nějak se mi to nezdá. Čekal jsem nekompromisní ruku zákona, která mi pomůže vymoct právo a zatím to nevypadá ani na výchovný políček. Spíš takové kamarádské poplácání. Vracím se zpátky k nim.
„Tak co?“ Ptám se nějak zneklidněný
„Všechno je v pořádku. Údaje, které nahlásil, sedí.“ Říká mi žoviálně blondýnka v uniformě
„Vždyť si objednal a nezaplatil!“
„S tím se nedá nic dělat, ani nemá cenu brát ho k nám na služebnu.“
Oči se mi mění v baterky
„Vždyť to je podvod!“ Zoufale namítám
„To my mu teď prokázat nemůžeme, ten úmysl, navíc je to malá škoda. Můžete to s ním řešit občanskoprávní cestou.“
…
Policajti odjeli. Na to, že nepomáhají a nechrání si asi začnu zvykat. Chlápek se po chvíli drze vrátil zpátky do kavárny a uvelebil se v křesílku. Myslím, že to není žádný blázen, ale docela chytrý chlapík. Takhle to může dělat po celé republice. Všude se nají a napije, policajti s ním nic neudělají. Může mu to procházet celé roky. Z kavárny jsem ho vynesl za klopy. Nohy mu jen kmitaly ve vzduchu. Lidé, kteří se mezitím v kavárně obměnili a nevěděli o co jde, byli v mírném šoku. Smýkl jsem s chlapíkem venku na chodník a ještě jsem mu cosi nehezkého řekl. Chlapík se zvedl a odcházel směrem k nejbližší hospodě…
Zamyšlení na smyslem Občanského průkazu
Víc, než cokoliv jiného, mě štvalo, že ten mizera u sebe neměl ani občanku a prošlo mu to bez problémů. Na co vlastně já pořád nosím u sebe občanku? Když mě přešel vztek, začal jsem se zajímat o původ a historii průkazu zvaného občanský.
OBČANSKÝ PRŮKAZ se původně nazýval KENNKARTE a byl zaveden v naší zemi zároveň se zřízením zvaným Protektorat Böhmen und Mähren. Každý dospělý se musel na vyžádání prokázat kenkartou úřadům, policii, gestapu. Copak za první republiky nebyly občanské průkazy? Byly, ale nepovinné. Na základě vládního nařízení č. 481/1919 mohl každý občan žádat o vystavení všeobecné občanské legitimace k prokazování totožnosti na území ČSR – tedy pokud chtěl.
Vzpomněl jsem si na svou devadesátiletou tetičku, když vzpomínala na první republiku a na její úžasně svobodnou atmosféru: „Všechno mělo svůj řád, ale v běžném životě nebylo tolik předpisů, norem a nařízení. Policajt měl tehdy autoritu. Někdy se ale stávalo, že ten, který řídil dopravu na křižovatce (v takové papundeklové budce), prostě utekl. Bylo dost nebezpečné řídit tehdy dopravu.. A jezdilo se vlevo, jako v Anglii. Taky jsme neznali fronty. Když jsme přišli do obchodu, prostě jsme přistoupili k pultu, tak jak kdo přišel. Nikdo se neřadil do fronty. To přišlo až s Němci v devětatřicátém. Přes noc se začalo jezdit vlevo a objevily se fronty. A taky kenkarta…“
Ikdyž už byli Němci dávno pryč, některá jejich opatření zůstala u nás natrvalo a inspirovala také komunistické vládce. A tak občanský průkaz, jak ho známe dnes, byl poprvé zaveden po komunistickém převratu zákonem č. 198/1948 Sb. 19. července 1948. Zásadní formulace o povinnosti vlastnit občanský průkaz se však objevuje až ve vládním nařízení č. 61 z roku 1953. Od té doby musí každý občan starší patnácti let vlastnit občanský průkaz. Pokud o něj nepožádá včas, dostane správní pokutu. Pokud se jím nemůže prokázat, musí se podrobit různým policejním postupům. Přes různé novelizace zůstává toto nařízení dále v platnosti.
A tak i my svobodní lidé snažící se být slušní a dodržovat zákony, podléháme dnes zákonům zaniklých totalitních systémů. V USA, Velké Británii nebo Švédsku žádnou takovou povinnost státy po svých občanech nevyžadují.
Máme nejen zákony, jejichž kořeny tkví v totalitních režimech, ale také máme policii, která dodržování ani takových zákonů nechce a neumí vyžadovat. To je, zdá se mi, docela špatná kombinace. Až po mně nějaký policajt bude chtít občanku, vím co mu řeknu…
____________________________________________________________________________
V textu jsem použil údaje z článku Jaroslava Suka Kenkarta aneb totalita jako síla zvyku. Paměť a Dějiny 02/2008