Reklama
 
Blog | Jan Becher

Pozdrav nové krvi

Několik postřehů pro nové bloggery o tom, jak jsem podlehl blogu a jeho iluzi a jak se mi karma stala vším.

Poprvé jsem se o blogu dozvěděl od Vlasty Marka. Tehdy u nás podepisoval svou knížku. Krásně jsme si popovídali. Čišela z něho pozitivní energie, která byla nakažlivá. Řekl mi, že až se vrátí domů, napíše o tom dni na blogu. První blog, který jsem pak skutečně přečetl, byl od Oldřicha Janeby na nějaké zajímavé ekologické téma. To rozhodlo. Založil jsem si vlastní, přidal rádoby intelektuální fotku a netrpělivě čekal na schválení od administrátorského blahorodí. Vyprodukoval jsem povinné dva články a těšil se, že se zařadím do té splašené řeky bloggerských příspěvků, které se valí den co den webem.

 

Jsou tu zajímavé a fundované texty lidí, kteří nám dávají nahlédnout do svých zájmů a profesí. Jsou tu i citlivé pohledy na zdánlivě obyčejný život několika žen.  Každý tu má svůj styl a své důvody k psaní. Jsou tu cizeléři textů i naprostí ignoranti jazyka. Jsou tu lidé, kteří psát neumí, ale chtěli by. Jsou tu lidé, kteří psát umí, ale píšou málo. Jsou tu chameleóni, chiméry a rozdvojené osobnosti. Někteří z nich mají svůj vlastní blog, jiní jen procházejí diskuzemi jako Alenka zrcadly. Já chápu blog jako jakýsi internetový deník. Zápisky se zážitky, dojmy a názory, tak jak je přinese pěna dní.

 

Diskuze pod články jsou největším magnetem respektího blogu a zároveň jeho největší slabinou. Alespoň pro mě. Netrpělivě jsem vždycky očekával první reakce lidí a býval často zaskočen. Nevýhodou internetových diskuzí je to, že toho druhého člověka nevidím. Nevidím jak se tváří, jaká gesta používá. Nemůžu si poslechnout tón jeho hlasu, akcent. Tak se mi stává, že některá slova špatně chápu, připadají mi útočnější, než ve skutečnosti jsou a já reaguji podrážděněji. Hned mě to mrzí a připadám si hloupě. Stejně tak se stává, že mnozí text jen přeletí a jejich komentáře jsou úplně o něčem jiném. Nejhorší však je, když se někdo chytne nějakého detailu a na něm postaví celou svou protitezi a kritiku. To pak mám pocit, že jsem článek napsal obzvlášť hloupě a zbytečně.

Reklama

 

Václav se odhodlal (a že to ve věku okolo padesátky není jednoduché!) a začal psát na blog. To je dobře. Myslím, že někdo bude muset převzít štafetu. Tomáš Hokeš si dal voraz, Angela Rognerová psala naposledy nevím kdy, Roman Vido se vyčerpal se svými vzpomínkami na dětství a Ivan Derer rozpačitě laškuje s knírkatou čarodejnicí na pláži v Riu. Vlasta Marek si jede dál tou svou cestou, vytrvale v taktu šicího stroje. Pan Matoušek si občas rýpne, Kateřina Kadlecová zmizela někde v Americe a Kateřina Sidonová – nekorunovaná královna zdejšího webu to všechno nemůže zvládnout sama.

 

Cítím se nějaký vyčerpaný od sledování karmy a čtenosti a ani mé ego (jak by se karma spíše měla jmenovat) mi nedokáže dodat energii k dalšímu psaní. Je to zvláštní pocit zranitelnosti a vyčerpanosti, když člověk ukáže ostatním kousek sebe. Takže zkusím někde nabrat síly zase se tady někdy vrátit. A jestli ne, nevadí, je tu naštěstí nová krev.