Pradědeček pocházel od Vlašimi z velmi chudých poměrů. Narodil se v roce 1896. Podle sešitů plných básní a vzpomínek to musel být člověk, který miloval literaturu. Psal dokonce rodinnou kroniku. Velikou knihu vázanou v kůži, která obsahovala rodinnou genealogii až do šestnáctého století. Pradědeček do ní ještě připisoval vzpomínky a rodinné události, které si pamatoval. Dnes by ta kronika byla historií několika větví rodiny za celé jedno století. Moje maminka dodneška vzpomíná na tu knihu s posvátnou úctou. Já ji nikdy neviděl a ani nevím, kde skončila.
Z několika zachovaných čtvrtek papíru je jasné, že uměl i krásně malovat. Většinu motivů jeho kreseb tvoří příroda. Pradědeček znal a miloval stromy, ptáky a koně. Koně asi nejvíc ze všeho. Pracoval prý jako panský kočí na zámku. Když vypukla první světová válka, narukoval na italskou frontu. Bojoval na Soči v nejkrvavějších bitvách první světové války. Byl raněn. Kulka mu prolétla těsně pod okem a vojna pro něj šťastně skončila. Před několika lety jsem projížděl Slovinskem podél řeky Soči. Je to nádherný kraj, až se nechce věřit, že se tam zabíjeli lidé po statisících. Jen kříže a pomníčky v každé vesnici ty události připomínají.
„Dědečku, vyprávěj mi, jaké dobrodružství jsi zažíval za války!“ Žadonila moje máma, dědečkova milovaná vnučka. Když pradědeček zabloudil ve vzpomínkách na frontu, tak nějak se mu změnila tvář a přestal mluvit. Po chvíli řekl trošku změněným hlasem: „Verunko, víš – když se zabíjejí lidé, je to hrozná věc, ale vidět umírat koně, to je strašné.“ Když jsem po letech četl Šrámkův Raport, jakoby praděda stál vedle mě.
Jak se protloukal mezi válkami nevím přesně, snad pracoval jako sklář. Život byl tehdy tvrdý, ale měl rodinu a krásnou a inteligentní dceru. Moji babičku. Když se dívám na jedinou fotografii mé babičky z mládí, vidím krásnou a velkou osobnost. Lidé ji měli rádi a její slova měla mezi nimi váhu. Babička svému otci do smrti vykala, jak to tehdy bylo zvykem. On svou dceru miloval. Po smrti své ženy asi ještě víc.
Za druhé světové války byl totálně nasazen na práci do Německa. Pracoval tam jako mašinfíra. Po válce se rodina vydala osidlovat opuštěné pohraničí ve šluknovském výběžku. Babičce chodily do schránky výhružné anonymy. Jednou dostala lístek: „Přijdeme si pro tebe“ a přimalovali jí tam šibenici, aby to varování lépe pochopila. Děda pil a vůbec dělal neplechu a v rámci svého polepšení, které slíbil babičce, si našel práci v Ostravě na hutích. Dostal krásný byt v nově budované Porubě a v roce 1960 se rodina přestěhovala do ocelového srdce republiky. Ve velkém čtyřpokojovém bytě žili společně pradědeček, babička s manželem a jejich dvě dcery. Moje máma a má teta.
Pradědeček, člověk z vesnice, musel v tom zabláceném velikém sídlišti trpět a tak skoro denně podnikal pěší výlety do lesů za městem. Babička umřela na rakovinu, když mámě bylo dvanáct a já ji nikdy nepoznal. Ten voják z první světové, totálně nasazený za okupace, se kterým se život moc nemazlil, musel stát na pohřbu své dcery. Od té doby ještě častěji chodíval po okolí. Každý den zašel na hřbitov a po cestě se vždy zastavil u svého oblíbeného stromu.
Byla to košatá majestátní lípa. V její koruně hnízdila spousta ptáků. Pradědeček k němu brával mámu a učil ji rozeznávat ptáky podle jejich zpěvu. Tady u toho stromu se cítil dobře. Tady rád sedával, často celé hodiny. Stařec a strom. Oba už hodně pamatovali. Pradědečkovi bylo přes osmdesát a stromu nejspíš dvakrát tolik.
Jednoho dne tam přijely bagry a začaly stavět silnici. Strom byl poražen. Když na to místo přišel pradědeček a zjistil, že jeho milovaný strom porazili, jen tak tam stál a po tvářích mu tekly slzy. To bylo nedlouho před tím, než umřel.
Vždycky jsem se s pradědečkem chtěl setkat. Jsem přesvědčený, že bychom si rozuměli. Vím, že bych rád naslouchal jeho vyprávění. Minuli jsme se o těch několik let, které by stačily k tomu, abych ho vnímal, poslouchal a mohl si ho vtisknout do paměti. Podávám mu ruku přes propast času a cítím zvláštní pocit blízkosti a porozumění.
