Od března 1942 do listopadu 1943 proběhl největší systematický masakr v rámci celého holokaustu, operace s názvem Reinhard (pojmenovaná tak až později na počest v Praze zabitého Reinharda Heydricha). Cílem této akce byla fyzická likvidace všech Židů z území polského Generálního gouvernementu. Netýkalo se to však pouze polských Židů, ale také např. českých, rakouských, holandských ad., kteří již v té době byli „přesídleni“ do polských ghet. Pro tento účel byly vybrány tři lokality: Bełżec, Treblinka a Sobibor. Přičemž Sobibor byl tou nejvzdálenější a nejodloučenější od civilizace.
Nacistům se s německou precizností podařilo organizaci a existenci vyhlazovací táborů dokonale utajit a to hlavně před jejich obětmi. I když později prosakovaly první zprávy o skutečných účelech těchto táborů, nebylo možné tomu uvěřit. Když polské podzemní hnutí později posílalo do Londýna zprávy o hromadném zabíjení Židů v těchto táborech, stejně jim nikdo nevěřil.
Statisíce lidí, včetně žen a dětí, bylo v Sobiboru nejprve okradeno o všechny cennosti (ženy dokonce i o vlasy), zplynováno a poté spáleno. V létě 1943 začaly transporty ustávat a mezi vězni se začaly šířit ne neoprávněné obavy, že nakonec budou na řadě oni. Proběhlo několik pokusů o útěk, ale ty byly vždy odhaleny. Ti, kteří se pokusili uprchnout, byli okamžitě zastřeleni a za každý pokus o útěk bylo popraveno mnoho jiných vězňů – pro výstrahu.
V Sobiboru tak začala vznikat odbojová skupina vězňů, kteří se nemínili nechat bez boje zabít, ale chybělo jim vedení. Toho se ujal energický sovětský zajatý důstojník Alexandr Pečerskij. Dlouhé týdny se plánovaly varianty vzpoury a útěku z tábora. Již to bylo velmi nebezpečné a tak do celé akce bylo zapojeno „jen“ 50 vězňů. Plán sestával ze tří částí. Nejprve potichu a po jednom zlikvidovat stráže SS, přerušit telefonní a elektrické vedení, pak zneškodnit ukrajinské stráže na věžích a poté uprchnout.
Datum akce bylo stanoveno na 13. října. V tu dobu byla většina stráží na dovolené v Německu. Jenomže toho dne se znenadání v táboře objevil nákladní vůz plný esesáků z jiného tábora. Naštěstí brzy odjel. Datum bylo posunuto na 14. října na odpoledne, ale déle akce odkládat nešla.14. října okolo třetí hodiny začali pod různými záminkami lákat jednotlivé esesáky do skladiště, kde je potichu likvidovali. Nepodařilo se to s velitelem tábora Karlem Frenzelem, který nebyl k nalezení. První fáze tedy proběhla vcelku hladce. Druhá fáze předpokládala předstírání běžných činností, až do apelu, kdy by veliká skupina vězňů pochodovala k hlavní bráně a tam zlikvidovala ukrajinské stráže. Telefonní spojení bylo přerušeno. Avšak u brány se stal incident, po kterém začaly ukrajinské stráže pálit do vězňů ze strážních věží. Nastala panika a chaos. Někteří lidé se rozběhli přes plot a minové pole, někteří zahájili nerovný boj s věžemi. Objevil se také velitel tábora, který začal organizovat protiakci. Ze šesti set vězňů se podařilo uprchnout z tábora polovině. Někteří zemřeli při explozích v minovém poli a tím uvolnili cestu dalším. Někteří bojovali se zbylými esesmany a strážnými v táboře. Někteří se vzdali. Vězni, kteří byli v táboře III (vyhlazovací části Sobiboru, oddělené od ostatních) o ničem nevěděli. Bylo jich asi 80.
Ti, kteří neuprchli byli okamžitě popraveni. Během následujících dnů se jednotkám SS, policie a wehrmachtu podařilo chytit asi 100 lidí. Ti byli taktéž okamžitě popraveni. Ze zbylých dvou set se konce války dožilo maximálně 70 lidí. Neměli totiž vůbec vyhráno. Mnozí z nich padli za oběť polským a ukrajinským sedlákům, kteří Židy zabíjeli v lesích, protože byli přesvědčeni, že mají u sebe ukryté zlato. Někteří byli ze strachu z represí vyzrazeni a předáni německým úřadům a někteří byli zabiti dokonce polskou odbojovou organizací Armija Krajowa, která byla pravicová a zčásti také antisemitská.
Jak bylo čím dál jasnější, že Německo válku prohraje, začalo SS likvidovat vyhlazovací tábory. Exhumovali pohřbená těla a pálili je, aby po nich nezůstala žádná stopa. Všechny budovy nechali strhnout a půdu přeorat a osázet stromy. Jenomže ani mrtví Židé neměli mít pokoj. Hyeny v lidských podobách se stahovaly do míst bývalých táborů smrti a začaly překopávat zemi a vytahovat ostatky umučených lidí ve snaze najít nějaké zlato. Proto Němci vybudovali na ploše bývalého KT statek pro ukrajinského strážného, který měl oblast hlídat.
Zdařilo nebo nezdařilo se tedy povstání v Sobiboru? Sobibor byl po vzpouře okamžitě zrušen. Před přímým vyhlazením se zachránilo asi 200 lidí. Pro srovnání: vyhlazovací tábor v Bełżeci přežili dva lidé! Němci se obávali hlavně dvou věcí, že se Židé budou bránit a že se svědectví o jejich hrozných zločinech dostane na veřejnost. Obojího Židé dosáhli. Prvního částečně a druhého úplně. Případ tábora Sobibor boří zažité klišé, že se oběti nacistického teroru nebránily svým mučitelům. Dějiny těchto nejhrůznějších míst na světě jsou dějinami lidské touhy žít a přežít. Jsou však také nejsmutnějšími dějinami stovek vzpour jednotlivců i skupin, pokusů o útěk a raději dobrovolné smrti, než z rukou mužů s umrlčí lebkou na čepici. Přesto však operace Reinhard proběhla podle plánu. Na území Generálního gouvernementu nezůstal žádný živý Žid.
Obětem tohoto největšího vyvražďování v dějinách lidstva nemůžeme pomoci. Jedno, ale pro ně můžeme udělat. Nezapomenout na jejich utrpení a nepřipustit, aby se něco podobného někdy opakovalo. Díky jejich neskutečné oběti je dnes Evropa jiná. Ať to tak, Bože, zůstane.
Pro případné zájemce o tuto problematiku:
Arad, J: Belzec, Treblinka, Sobibor
Kulka, E. Kraus, O: Noc a mlha
Zámečník, S: To bylo Dachau
Vrba, R: Utekl jsem z Osvětimi
Glazar, R: Treblinka, slovo jak z dětské čítanky
Číst se však tyto věci dají jen po částech.