Reklama
 
Blog | Jan Becher

Svědectví, na které jsem čekal

Ptal jsem se každého pamětníka, který byl ochoten vyprávět. Ptal jsem se na padesátá léta, na šedesátý osmý rok, na normalizaci. Ptal jsem se na pocity, názory a vzpomínky. Každý takový hovor končil před neviditelnou závorou, za kterou už nebylo možné jít. Věci vždy zůstaly nedopovězené. Respektoval jsem tu hranici a tak mi k pravdě vždy chybělo kousek. Vyšla však kniha, která mi konečně dává odpověď. Vyšla kniha, která je svým svědectvím tak cenná, že bych ji vyhlásil knihou roku a zařadil bych ji mezi školní četbu.

Bavit se s lidmi, kteří zažili hrůzné doby komunismu je ohromně zajímavé, ale vůbec to není jednoduché. I oni hodnotí ty doby už zpětně a milosrdná paměť jim pomáhá proplout úžinami minulosti se shovívavým úsměvem. Tam, kde se odvážím upřímných otázek, může zavládnout i mrazivé ticho. Vzpomínám si na večeři s jedním známým umělcem jehož otec byl odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu k dlouholetému žaláři. On se později stal konfidentem StB. Společnost se u jídla dobře bavila do chvíle, kdy jsem se zeptal mistra na jeho názor na tehdy aktuální kauzu Hutka vs. Nohavica. Jedna jediná otázka stačila, aby se nálada pokazila. Mistr se nezmohl na víc, než na podrážděnou obranu a zanedlouho se rozloučil. Vyložil si to jako útok na sebe.

Bavil jsem se s člověkem jehož rodiče byli silnými antikomunisty (matka silně věřící katolička) a on vstoupil za normalizace do KSČ. „A co na to říkali rodiče?“ ptal jsem se. „Zašel jsem za otcem s tím, že pokud to chci ve své profesi někam dotáhnout a zajistit rodinu, musím vstoupit do strany. Otec mi řekl: ´nemyslím, že by se to tady mělo do dvaceti let změnit, nechám to na tobě´ a tak jsem do strany vstoupil“. Tohle si nevymyslíte.

Reklama

To všechno jsou zajímavé věci, ale stále v tom zůstává cosi nedopovězeného. Třináctá komnata zůstává uzavřena. Zeptat se přímo nejde, často ani v rodině. V tom mohou ohromně pomoct deníky. Pokud si člověk píše deník, zachycuje nejen události, které prožije, ale zároveň zachytí bezděčně i vlastní pohled na ty události. Zachytí to, co se časem ztratí, okamžik kdy danou událost vnímá a hodnotí. Později by to člověk třeba napsal úplně jinak, ale to už není autentické. To je ten důvod, proč Zdeněk Mahler říká: „pište si deníky, jednou to budou cenné zdroje informací pro budoucí historiky.“

Jeden takový deník právě vyšel. Jmenuje se V zajetí stalinismu (Z deníků 1948-1958) a jeho autorem je brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek. V roce 1948 si začal psát deník s úmyslem zachovat svědectví o době, kterou zažíval. Co každého čtenáře doslova ohromí, je neobyčejně jasné vidění událostí, které se tehdy odehrávaly. Po této knize už žádný argument o tom, že někdo nevěděl, nebo nemohl vědět, nebo byl obelhán, nemůže být vysloven. Všechny výmluvy na to, že člověk neměl přístup k informacím, že nebyl přímo konfrontován s hroznými praktikami režimu, se ukazují jako nepravdivé. Čestmír Jeřábek sám nebyl režimem pronásledován, ale byl bytostným demokratem masarykovského ražení. Od prvních okamžiků rozpoznal zrůdnost komunistického systému a ve svých denících ji nepřestává přesně glosovat. Své deníky píše od počátku jako svědectví o „době vymknuté z kloubů“ a nepřestává doufat, že rudý totalitní režim bude smeten stejně jako ten hnědý. Nejednou projevy a systémy obou totalit srovnává a klade mezi ně rovnítko.

Deníky umlkají v roce 1958, tak jako naděje jejich autora, že nesvobodný režim bude odstraněn. Jsou nesmírně cenným svědectvím nejen o schopnosti „prohlédnout“ praktiky všehoschopných komunistů, ale také o realitě života obyčejných lidí v padesátých letech. Vedle jejich materiální i kulturní bídy vyznívají propagandistická hesla o míru, blahobytu a spravedlnosti opravdu obskurně.

Jeřábkův pohled je o to cennější, že je pohledem mimopražským a pohledem vně politických struktur. Po všech těch „prohlédnuvších“ prominentech režimu typu Londona*, Margolia* a přesvědčených socialistech typu Reinerové*, nám podává svědectví člověk, který nebyl s režimem zapleten, ani jím pronásledován. Jako literát si podrobně všímá ideologických kotrmelců uctívaných umělců a profesorů.

Kniha by bez nadsázky měla být součástí hodin dějepisu, aby si další generace mohly utvořit představu o tom, jaká tehdy byla realita socialistického „ráje“, který nám stále (i když mnohem nenápadněji) nabízejí staronoví soudruzi v KSČM a ČSSD.

Připojuji ukázky z knihy, všimněte si vždy pozorně data deníkového zápisu…

 

 27. února 1948

…nesmíme se klamat. Komunisté strhli u nás na sebe moc. Bude to asi znamenat všechny důsledky jako v Rusku. Národní fronta sice dosud formálně trvá a mluví se stále ještě o „lidové demokracii“, ale to všechno je jen kamufláž… 

4. března 1948

…začíná to v našem tisku zpropadeně páchnout „usměrněností“. Když jej zglajchšaltovali Němci, měli jsme jakousi omluvu. Ale dnes si český národ nasazuje na ústa náhubek sám. 

7. dubna 1948

Jako hlasu z jiného světa jsme dnes večer naslouchali v radiu projevu presidenta Beneše…Osobnost Benešova evropského, humanistického ražení – v čele totalitního státu? Či snad nespějeme k totalitě? Co jiného znamenala dobrovolná smrt Jana Masaryka, nežli že nechtěl brát účast na vývoji, směřujícím k odstranění individuální – a ovšem i státní svobody Čechů a Slováků?  

26. dubna 1948

Před třemi lety…Ale raději nevzpomínat. Pocity při tehdejším osvobození byly dosti smíšené, zvláště když se začaly šířit zprávy o bezohledném rabování v našich městech a dědinách. Řekli jsme si resignovaně, že to patří k válce…Byli bychom se smířili se vším, kdyby byla sovětská vláda respektovala naši svobodu. Ale jak jsme se mohli nadít, že bude velkorysejší k Čechům nežli k svému vlastnímu porobenému národu?

 29. listopadu 1949

Někdy se tážu sám sebe, zdali žiji mezi blázny, mezi sabotéry nebo prostě mezi komunisty… 

30. listopadu 1949

Včera tomu bylo deset let, co jsme vyprovodili k hrobu Arna Nováka. Ve stínu gestapáckých špiclů se konal skoro němý pohřeb muže, jenž byl trnem v oku Němcům i českým fašistům. A dnes je trnem v oku bolševickým vládcům Československa. Nesmí se o něm mluvit, leda s pěnou vzteku na ústech, nesmí se o něm psát. Platí za vzor zpátečníka, jeho dílo bylo dáno na index. Podivná shoda všech totalitních režimů. Ani hnědě, ani černě, ani rudě oblečení spasitelé českého lidu nechtějí o Arnovi Novákovi slyšet. 

5. června 1950

V tisku i rozhlase štvaní proti „velezrádcům“, kteří se většinou ke všemu přiznávají. Vše je zaranžováno podle známých sovětských vzorů – i ty rozhořčené petice továren, spolků a různých organisací (i uměleckých!), aby provinilci byli přísně potrestáni. Hlavně jde o to, kompromitovat západní státy, a ospravedlnit tak isolaci, do níž jsme se před nimi (opět na pokyn Moskvy) uzavřeli. 

25. září 1951

Na všech schůzích místních a závodních organisací KSČ se nyní členstvu předčítá „důvěrný dopis“ o nedávných změnách ve vedení strany a ve vládě. Pak následují „diskuse“. Na jedné takové schůzi se ptá kterýsi dobromyslný člen, co to vlastně jsou ti „kosmopolité“, na něž ve svém projevu poukázal president Gottwald. Ozvou se různá mínění. „Kosmopolité – to budou lidé, kteří tady nejsou doma: přivandrovalci, cizinci, Němci“ – a kdosi potichu šeptne: „Židi…“ Instruktor vysvětluje: „Kosmopolitismus znamená světoobčanství.“ Ale z toho není nikdo moudrý. Co to je světoobčanství? A jak se liší od internacionalismu? Přítomný zástupce okresu pronáší nejistě názor, že kosmopolita je člověk, který ztratil kontakt s masami pracujících. Ale jaký je rozdíl mezi kosmopolitismem a internacionalismem, neví. Nakonec rozetne gordický uzel předsedkyně: určí jednoho soudruha, který se půjde přeptat do marx-leninské poradny a v příští schůzi podá členstvu o výsledku svého pátrání zprávu. 

10. května 1952

…v témže plátku prolévá František Kubka krokodýlí slzy nad bojovníky za mír, sedícími v žalářích Španělska, Jugoslavie, …O dvaceti milionech nešťastníků, vězněných v otrockých táborech Sovětského Svazu, František Kubka neví. 

15. listopadu 1952

…“Proč klesá dodávka mléka?“ ptají se dnes pokrytecky v novinách. A odpovídají: „Hlavní příčina tkví v naprosto nedostatečném plnění dodávek mléka vesnickými boháči.“ A proč není textil, uhlí, koks, dřevo, papír, léky a tisíc jiných předmětů, na jejichž dodávku nemá vesnický boháč žádný vliv? 

12. února 1953

Spousty sněhu. Fronty na mléko. Žádný cukr. Tento měsíc nebude na příděl máslo…Zato budou dány do prodeje gramofonové desky s projevy Zdeňka Nejedlého.  

Čestmír Jeřábek: V zajetí stalinismu. Z deníků 1948-1958. Barrister&Principal. Brno 2008. DPC 299,-

______________________________________________

*Arthur London: Doznání. Československý spisovatel. 1990

*Ivan Margolius: Praha za zrcadlem. Argo. 2007

*Lenka Reinerová: Všechny barvy slunce a noci. Labyrint. 2002, 2007