Reklama
 
Blog | Jan Becher

Tajnosti o víře a stereotypy myšlení

Ještě jsme se nevyrovnali se stereotypy vlastního chápání minulosti a už tu máme nové stereotypy o nás samých. Jsme prý národ ateistů! Podle průzkumu http://adherents.com/largecom/com_atheist.html jsme na pomyslném žebříčku bezvěrců šestí na světě. Jenže často už slýchávám, že jsme nejateističtější národ na světě nebo alespoň v Evropě. Ani jedno není pravda (před námi jsou Švédsko, Dánsko, Norsko v Evropě a Vietnam a Japonsko v Asii), ale stereotyp se zabydluje. Marně uvažuji, o čem takový nesmyslný průzkum vůbec vypovídá.

Nejsem-li členem nějaké církve, jsem ateista? Nevěřící? Umíte si představit, jak vás někdo osloví s průzkumem veřejného mínění na téma náboženství a vy  máte z předem vytištěných odpovědí zaškrtávat ANO, NE, VĚŘÍM, NEVĚŘÍM? Co to vypovídá o mé touze po poznání světa? Co to vypovídá o mém duchovním světě? Co to vypovídá o mé úctě ke křesťanským hodnotám, i když oficiálně žádný křesťan nejsem? Nevím, jak bych do těch kolonek vecpal všechnu tu mou touhu po dobru, po spravedlnosti. Všechnu tu mou bolest, kterou soucítím s lidmi, kteří trpí. Jak bych do těch kolonek napěchoval všechny ty otázky, modlitby a prosby, které někdy směřuji k Neznámu nade mnou? Vejdou se do těch přímých lapidárních linek všechny mé otázky po Bohu, všechno mé MARNÉ úsilí pochopit svatou trojici, božský i zároveň lidský původ Krista, neposkvrněné početí, neomylnost papeže, …?

 

Co si počít s takovými výsledky průzkumu? Z pohledu národa, který si chtěl za svého krále zvolit Krista, jsme národ odpadlíků řítících se do věčného pekelného zatracení. Z pohledu Švédů je u nás ještě stále dost naivů, kteří se hlásí k nějakému náboženství. Je zajímavé, že v první šestici figurují tři severské státy a my. Mimochodem, nedávno jsem se dočetl, že v DNA velké části českých obyvatel se objevuje „švédský původ“.

 

Nemohlo by to být způsobeno třeba tím, že prostě patříme k rezervovanějším a uzavřenějším národům, které nechtějí nebo neumějí o tak niterných věcech hovořit nahlas? Nemohl by tento průzkum ukázat, že právě Švédové, Dánové a Češi jsou nejpoctivější a nejusilovnější hledači posvátna? Třeba je ta naše cesta mnohem trnitější a komplikovanější, ale o to cennější? Copak není pohodlné přihlásit se ke konfesi, ke které se hlásí většina populace prostě ze zvyku? Splynout spokojeně s davem, i když nitra se nikdy nedotklo nic posvátného? Myslím si, že u nás se víra mnohem více vybojovává než jinde. U nás je člověk s vírou často sám. Nehovoří o ní, často nemá s kým.

Reklama

 

A i kdyby výsledky odpovídaly pravdě a my byli z velké části nevěřící, je to špatně nebo dobře? Mám pocit, že je v tom opakovaném stereotypu trochu hrdého úsměšku a trochu toho našeho sebemrskačství. Je tam trochu toho našeho: jak jsme špatní a zaostalí oproti jiným národům. Je zajímavé sledovat to věčné české kolektivní sebepodceňování se. Přitom poznání vlastních chyb a vin je prvním stupněm k reflexi nebo k pokání, chcete-li.

 

Ve skvělém filmu Tajnosti se v závěru hlavní hrdinka vyznává v pláči: vždyť já přece chci věřit! No, není už tohle víra? Ale do jaké kolonky ji zařadit…?