Reklama
 
Blog | Jan Becher

Vločka

Pro změnu teď zkusme zůstat u sněhu. No, je ho hodně… A jak praví ostravský klasik: „večer odhažu / namažu zada / rano se vzbudim / zas kurva pada!“ Jenomže on za to ten sníh – chudák, nemůže.

Vemte si takovou vločku. Padá si jánevim kolik kilometrů dolů, něžně se snáší z oblohy, natahuje krk, jak pořád kouká, kdy už uvidí tu Zemi zaslíbenou, o které toho doma tolik slyšela… Je zvědavá, protože všichni v Zemi věří, ale žádná vločka se odtamtud ještě nevrátila. A tak se snáší za podvečerního umělého osvětlení k zemi, nemůže se dočkat a sní o tom, jak asi vypadá ten Člověk, kterému tam dole udělá radost. Světlo se už blíží, to jak se vločka snáší k prvnímu paneláku. Padá podél stěny a oken a zvědavě nakukuje do světa lidí. Míjí jedenácté patro, kde v garsonce nesvítí světlo, ale vločka tak nějak podvědomě cítí, že lidé tam jsou. Zdálo se jí dokonce, že uslyšela něžné vzdechnutí, až zajíknutí, které se ozvalo odkudsi z peřiny. Vločka padá dál. Míjí několik tmavých oken a pak pokojík, ve kterém sedmiletý kluk s jazykem povystrčeným v koutku pusy drtí v prstech levé ruky tužku a snaží se napodobit ty linky kudrlinky v písance. Vločka padá dál. Míjí kuchyň, ve které sedí stará žena. V rukou položených na stole drží hrnek bezového čaje. Kouří se z něj. Vločka ten výjev pozoruje jen pár okamžiků, než jí okenní parapet odstřihne další políčko filmu, ale ví, že ta žena tam sedí každý den dlouhé hodiny a vzpomíná na svého Františka, co jí loni umřel na rakovinu prostaty. Vločka padá dál. Míjí obývací pokoj, ve kterém tlustý muž sleduje upřeně televizi. Hrdina seriálu míří pistolí a stiská spoušť, zda minul nebo ne, se vločka už nikdy nedozví. Padá dál. O patro níž zahlédne ustaraný pohled ženy, která drží v rukách poštovní složenku a mumlá si: „vždyť to měl být tak výhodný tarif?!“ Vločka se na chvíli zastavila ve svém pádu a začala stoupat podél zateplené fasády. Ještě jednou si mohla prohlédnout ty úžasné výjevy a snesla se mezi své sestry a bratry na okraj chodníku. Pouliční lampa září jako oranžové slunce. Tiše a dojatě leží vločka na zemi a naplněna zvláštní milostí hledí k nebi. Je smířená a na konci své cesty. Na chodníku zarachotí plastová lopata. Alois B., penzista a bývalý horník, ztěžka odhazuje sníh a dýchavičně u toho kleje. V ušance a zimní bundě se celý potí, jak zápolí s lopatou. Když se přiblíží k místu, kam dopadla naše vločka nemůže už skoro popadnout dech. Zastaví se, zkusí pomalu narovnat záda a jednou rukou se opírá o lopatu, jako o hůl. Vločka, která nikdy neviděla žádného člověka, zblízka v úžasu hledí na toho nádherného obra a je tak dojata, že kdyby měla oči, jistě by se jí leskly slzami. Pan Alois B. vydá odkudsi ze svého nitra chrčivý zvuk, protáhne tváře a vyplivne žlutohnědý teplý mazlavý chrchel, který dopadne přímo na vločku. Zprvu polekaná z neznámého pocitu tepla se vločka v okamžiku uklidní. Jak se jí tělo odspodu rozpouští, má pocit, že usíná a s posledním výdechem zašeptá: „děkuji“.

„Zasrany snih“, zachrčí Alois B. a vrací se domů.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama