Klid, říkám sám sobě, uvědom si, že politik musí umět jednat se všemi. Schopnost kompromisů je přece základem politiky. Tento vzdělaný ekonom, profesor na Michiganské univerzitě, který z komunistického režimu emigroval do USA, se jistě nebude nějak zvlášť s komunisty bratřit. Snaží se chovat pragmaticky. Volební prezidentské počty jsou jasné, ODS orientovaná výhradně na Václava Klause má zatím drtivou většinu na své straně a jestli Jan Švejnar chce uspět, musí získat i hlasy komunistů.
Jak se asi musí cítit člověk, který před komunistickým režimem utíkal do svobodného světa a dnes, aby mohl být demokraticky zvolen do úřadu prezidenta demokratického státu se musí „doprošovat“ komunistů? Těch komunistů, kteří nikdy nepřiznali svou vinu na zločinech proti lidem a destrukci českého (a slovenského) národa. Jaká je to bída, když 18 let po revoluci musí klepat na dveře komunistů člověk, který kvůli nim musel odejít ze země!
Vím, že Jan Švejnar se chová jako demokratický politik, který jedná se všemi účastníky demokratické politiky. Soudruzi však hrají nepřiměřeně velkou roli ve společnosti, která jim prostě nepřísluší. A účel té role je jediný – rozšiřovat nespokojenost mezi lidmi a nabízet svou politiku jako to nejjednodušší a nejsprávnější řešení.
Říkám si, že jakýkoliv jiný prezident bude lepší než ten současný, ale jestli se ta výměna odehraje zase za pomoci komunistů, tak nevím, jestli si v něčem pomůžeme. Komunisté cítí svou šanci a už teď si kladou nepřiměřené podmínky, jako např. zrušení i těch několika málo reforem, které prosazuje ODS.
A tak volba prezidenta ukazuje, že nás stále pronásleduje neduh, který je pro nás tak typický a který nám vždycky přinesl jen zlo. Neschopnost vypořádat se se svou minulostí. Nebo spíš neschopnost vypořádat se s nespravedlností a zločiny, které se v naší zemi téměř výhradně dějí ve jménu státu a vlasti. Jakoby se každá další politická elita bála, že pokud bude o minulosti rozhodovat veřejnost, pak by jednou mohlo dojít i na ni a tak každá z těchto elit si právo vypořádání se s minulostí vyhradila pro sebe. Zločiny tak nebyly potrestány a mnozí lidé, jejichž svědomí je stejně ohebné jako jejich páteř, teď působí v jiných pol. stranách a ve státních institucích a poškozují důvěryhodnost demokratického systému jako takového.
Pamatuji si na cyklus diskuzních pořadů ČT v devadesátých letech. V jednom z nich vyslovil mladý student názor, že sametová revoluce byla málo krvavá. Radikální vyjádření hodné věku sedmnácti let, ale já jsem přesně pochopil, co se snažil říct. „Revoluce“, která probíhá pouhým předáním moci mezi politickými špičkami, je podezřelá. Taková nedůvěra není nejlepším vkladem do budování nového demokratického systému. Ten student jen řekl nahlas všemi sdílený pocit, který je vyjádřením chybějící katarze společnosti při změně všeobecně vyznávaných hodnot. Nebyl-li tehdy jasně pojmenován a odsouzen viník, pak se spolupachateli a(nebo) nevinnými stali všichni.
Komunismus byl sice formálně prohlášen za zločin, ale dávno poté co to bylo potřeba a zase jen polovičatě a shora a s vyloučením veřejnosti. Komunisté dál zasedají v parlamentu, ovlivňují chod měst a obcí a aniž by museli za cokoliv ze svých zločinů zaplatit, a smějí se. Přesvědčili nás všechny, že jsme spolupachateli jejich zločinů a teď nás přesvědčují o tom, že bez nich demokraticky nezvolíme svého prezidenta.
Přímá volba prezidenta se tak ukazuje jako nezbytnost, která omezí nepřípustný vliv komunistů alespoň v této věci.