Celé slavnostní shromáždění bylo zahájeno slavnostními melodiemi. Nejprve hrála hymna husitů „Kdož sú Boží bojovníci“. Pak první část slovenské hymny „Nad Tatrú sa blýska“ a na závěr česká hymna. To stojí za pozornost. Proč nejprve husitský chorál? Copak náš stát se hlásí k odkazu husitství? V čem? Československá církev husitská živoří někde na okraji zájmu společnosti a k revolučnímu období 15. století se dnes historici staví vesměs negativně. Husité jsou často nahlíženi spíše jako loupeživí radikálové, kteří uvrhli české země do chaosu, který se musel napravovat nejméně sto let. Dnešní mladší generace odmítá většinou brát na vědomí husitství vůbec, protože nudný školní výklad ani kýčovité ztvárnění ve filmu nebo ve výtvarném umění je nemá šanci oslovit s touto tematikou.
Proč pak zazněla první část slovenské hymny? Trošku stydlivě se dnes hlásíme k odkazu Masaryka, protože my jsme stát, který on vytvořil, dokázali pouze rozbít. Masaryk by se nejspíše obracel v hrobě, kdyby věděl co se odehrálo v 90. letech minulého století. A tak slavíme jako svůj největší svátek 28.říjen – vznik Československa, ale mluvíme o české státnosti. Přitom většina z nás vlastně ani neví, proč se společný stát Čechů a Slováků rozpadl.
Ředitel Národního muzea přivítal hosty a na konci své krátké uvítací řeči připomenul Miladu Horákovou. Její dcera byla v sále. Bez vysvětlení, zdánlivě bez kontextu připomenul oběť komunistických represí, která se stala symbolem všech pronásledovaných, mučených a popravených vlastenců v 50. letech. Těch „několika“, kteří byli pronásledovaní, jak by řekl kdekterý přívrženec KSČ a jak to podvědomě vnímá většina populace. Padesátá léta jsou velikou neznámou naší historie a nenajdete mezi obyčejnými lidmi téměř nikoho s kým by se dalo na to téma mluvit. Lidé neznají události, data, ani jména. A mohou vůbec? Výuka historie na základních školách končí rokem 1945.
Nad touto etapou naší historie se opět stmívá a s tím i možnost se s ní vypořádat. V historických ústavech, kde zkoumají politické procesy 50.let dnes začínají pracovat mladí historici pevného komunistického přesvědčení. Oni jistě přispějí k historické nepaměti národa, který raději hledá omluvu, než pravdu.
Proč u příležitosti svátku vzniku ČSR mluvit o Miladě Horákové? Už jen proto, že soud probíhající s její vražedkyní v těchto dnech působí tak tristně. Nevypořádali jsme se s minulostí, nevypořádali jsme se se všemi těmi estébáky, pohlaváry, bachaři, zrádci a donašeči a teď máme soudit nějakou vetchou stařenu nad hrobem, která tehdy byla soudkyní? To je názor, který převládá mezi lidmi a nenašel se nikdo, kdo by poukázal na důležitost tohoto procesu. Ač poznámka o Miladě Horákové byla v úvodu ceremoniálu nečekaná a byla podána mluvčím trošku zmateně a jakoby nemístně, měla svůj význam a kdo chce, pochopí.
Po takovém úvodu jsem zbystřil a čekal, co bude dál.
Druhé slovo si vzala předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková. Každý v sále čekal obvyklý projev, který se při takové příležitosti sluší. Tato vitální dáma se nejprve omluvila, že nepronese obvyklé slovo a příkře se ohradila proti pořádání pochodu neonacistů Židovským městem. Jménem celého svazu se postavila proti podobným excesům a přiznala, že se stala sama cílem slovních (i fyzických!!!) útoků za tento postoj. Varovala před novým vzestupem nacionalistických a šovinistických hnutí u nás i v Evropě a svůj projev rozzlobeně ukončila.
Po tomto nečekaném vystoupení, které zaskočilo všechny diváky, dostal slovo Pavel Rychetský. Myslím, že všichni v sále čekali na nějakou reakci na předešlé vystoupení, ale pan Rychetský jen předvedl bídu politických elit České republiky. Svůj nacvičený projev přednesl bez ohledu na předchozí prohlášení a nevyvedla ho z míry ani mladá sokolka, která v sále během jeho řeči zkolabovala. Zmatení posluchači čekali – potřebovali – nějakou reakci ať na jednu nebo druhou událost, ale bezbarvý projev pokračoval a jen v závěru se snažil zaujmout svou výzvou k politické toleranci a slušnosti, ale takových bezbarvých výzev už jsme slyšeli…
Poslední mluvčí začala svůj projev nesmyslnou frází, že „tyto dny (28.říjen 1918) jsou kolébkou českého státu…“ a ztratila tak pozornost posluchačů a neměla šanci ji získat zpět, ani svou závěrečnou pasáží o „milování státu“.
Křečovitost a zmatenost celého ceremoniálu tak jen ilustruje naši neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí a tím zároveň také definovat vztah nás jednotlivců k celku. Tedy k národu, ke státu. Nevíme si rady s říjnem roku 1918, kdy čeští „revoluční“ politici a lid vytvářeli samostatnost státu, která už byla dávno vybojována v zahraničí Masarykem, Benešem, Štefánikem a legionáři. Nevíme si rady s Mnichovem 1938, který se stal národním traumatem. Nevíme si rady s druhou republikou, jejíž smutným symbolem se stal JuDr. Hácha. Nevíme si rady s Benešovými dekrety, s rokem 1948, s padesátými lety, s rokem 1968. Stydlivě banalizujeme svá normalizační léta a sametovou revoluci už dnes máme v podezření, že byla příliš sametová.
Celý ceremoniál tak byl nakonec více o naší současnosti, než o minulosti.