Nedůvěra vůči politikům (a institucím jimi ovládaných) nepramení ani tak z toho, že bychom si skutečně mysleli, že všichni to dělají jen pro peníze a ve snaze jen okrást erár. Myslím si dokonce, že v politice působí část poctivých a odhodlaných lidí, které jenom není tolik vidět. Na ty špatné politiky poukazují média. Za to buďme rádi. My, obyčejní lidé nemáme čas zjišťovat zákulisí kauz všech těch Grossů a Čunků. Myslím si, že dokonce ani tyto stále dokola omílané kauzy nemohou u rozumného člověka vést k názoru, že „kradou všichni“.
Z čeho tedy pramení nedůvěra vůči politikům? Především je to reakce na jejich nedůvěru k nám voličům a z toho plynoucí uzavřenosti. Obě strany (politici a veřejnost) děláme stejnou chybu. Generalizujeme. Podle mírně převažující většiny populace, která se o věci veřejné nezajímá, která se nevzdělává a která vyslovuje své snadné hospodské soudy typu: „kdo je u koryta, krade…“ si politici myslí, že jsme všichni takoví a stejně i smýšlíme. Nemají pravdu, ale stále více tomu přizpůsobují svou politiku. Dělají chybu, protože kdyby veškerou energii, kterou vkládají do utajování, mlžení, lhaní a urážení veřejnosti, vložili do snahy zapojit veřejnost do dialogu, prospělo by to nakonec jim samotným. Kdyby se všechna pozornost veřejnosti soustředila na řešení konkrétních problémů, myslím, že by nebyla chuť ani čas prohrabávat se ložnicemi a domácnostmi politiků. Mně například je úplně jedno s kým spí premiér nebo s kým má dítě. Mně zajímá, jestli jeho vláda provede reformy, které slíbila udělat.
Politici se neustále uzavírají před veřejností a médii a sami tak podporují podezření, které vůči nim společnost zaujímá. To podezírání je ovšem pochopitelné. Kdo podléhá pokušení moci více? Politik nebo veřejnost? Na koho jsou vytvářeny tlaky všech těch lobistů a sponzorů stran? Na politika nebo na veřejnost? Kdo může ovlivňovat obrovské toky financí ve státní správě – politik nebo veřejnost? V demokracii jsou politici apriori podezřelí ze zneužití moci, proto jim úřady propůjčujeme pouze dočasně. Na tom však není nic špatného. Naši politici by se proto neměli tolik rozčilovat, že lupa zájmu médií i veřejnosti je namířena právě na ně. A dovolím si selskou doušku: kdo nemá co skrývat, může o všem otevřeně hovořit, že pane Čunku?
Na druhé straně se veřejnost sama uzavírá před politikou. Přestává sledovat politické dění, protože uzavřenost politiků u ní vzbuzuje logickou nedůvěru, podezření a nakonec nezájem. Dva takto uzavřené tábory ve společnosti se pak vyvíjejí každý jinak, neustále se vzájemně odcizují a přestávají mít zájem spolupracovat. To způsobuje nefungování obecných věcí (bezpečnost, zdravotnictví, školství,…). Čas od času pak obě strany podléhají pokušení rázných řešení, populismu a emocionálních projevů. Politici tak spílají novinářům do „póvlu“, novináři pak možná vidí duchy i tam, kde nejsou a mají škodolibou radost, když politiky nachytají na hruškách a veřejnost pak nevěří jedněm a přestává vnímat druhé. Politickou letargii pak dokáže občas prorazit jen hulvátství nějakého politika (nebudu jmenovat, pánové Paroubku a Rathe).
Uzavřený kruh? Spíše dva uzavřené kruhy. My všichni bychom si měli dát za úkol tyto kruhy uzavřenosti narušit a propojit.