Každý zná alespoň jeden verš některé básně Slezských písní. Někteří, bohužel, jen z Wimrovy parodie. Nepochybuji, že většina populace by dokázala odpovědět na otázku, kdo to byl Petr Bezruč a co napsal. Minimálně proto, že tento autor se ve škole tak dobře učil: Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, přelom století, anarchista, buřič, sociální témata. Dílo: Slezské písně. Stručné, jasné, výstižné. Krátké jak místní nářečí. Dokonce se najde i hodně těch, kteří Slezské písně četli, ale přiznejme si upřímně: kdo z nás přečetl CELÉ Slezské písně? A pokud se najdou mezi námi i tací, jaký dojem si ze sbírky zapamatovali? Myslím, že se to dá lapidárně vyjádřit: nevyrovnanost. Celá sbírka trpí nevyrovnaností. Nevyrovnaností stylovou, ale především kvalitativní. Jsou básně, které ve vás zanechají dojem na celý život a některé jste jen stěží dočetli. Vnímavý čtenář si klade otázku, jak je to možné? A to většinou ani neví, že sbírka není dílem Vladimíra Vaška (dále už budu používat toto jméno).
Otázek okolo autorství Slezských písní je příliš mnoho. Neznám v literatuře žádný jiný podobný osud autora a jeho díla. Zmíním jen některé problémy (zájemce odkazuji na wikipedii a příslušnou literaturu).
- Básně měly vzniknout spontánně téměř v jediné chvíli. To zpochybňují i samotní dogmatici. Nikdy předtím, ani po té už básník nedosáhl takové úrovně tvorby.
- Jeho básně se váží k přesným dobovým událostem, ale nekorespondují s dobou, kdy v tomto kraji pobýval, ani s dobou svého vzniku.
- Jeho skrývání vlastní identity, neustálé unikání pozornosti a mlžení nad vlastní minulostí. To se týká jeho životních přátel – Dody Bezručové a O. B. Petra.
- Absolutní nezájem o osud vlastních básní. Výsledná sbírka je „dílem“ literárních vědců, kteří rozhodli o řazení básní, jejich jazykové úpravě a konečné edici. Literární vědci tak de facto zachránili sbírku před samotným Vaškem, který ji neustále doplňoval, měnil a „opravoval“. Hrozilo totiž, že to nejlepší co ve sbírce je, básník svými zásahy znehodnotí.
- Jak je možné, že básník nemá rád hudbu a nemá hudební sluch, když ty nejlepší básně jsou tak geniálně melodické?
- Neuvěřitelný je také protiklad Vaškova života a toho, co ve sbírce vyjadřoval. Proč například literárně nevystoupil stejně vášnivě za doby ohrožení svého milovaného kraje Polskem a později Německem? Když nebezpečí bylo daleko větší? A otázky neberou konce.
Pochybností je daleko více a tábor dogmatiků shromážděných okolo Památníku Petra Bezruče v Opavě je citlivý na každou pochybnost. Páni docenti a profesoři se chovají jako inkvizice. Každého, kdo se opováží něco zpochybnit by nejraději viděli na hranici. Jejich útoky a odsuzování pak jde někdy až nad rámec akademické slušnosti. Důkazem je pak Šajtarova filipika proti Janu Drozdovi.
Můžeme se tomu však divit? Jestliže tito lidé zasvětili svůj život studiu a ochraňování památky Petra Bezruče a vybudovali si na něm celou svou kariéru, nemohou a ani nejsou schopni připustit jakýkoliv jiný výklad. Pokud bych se pak ještě chtěl zaobírat finanční stránkou celé věci… Ne, není tady všechno v pořádku. Sám jsem zažil po jedné bouřlivé besedě o Bezručovi, jak profesor, který hájí dogmatickou linii o Vaškově autorství, si vzal oponenta stranou a řekl mu: „…ale vždyť já přeci vím, že na tom Bezručovi spousta věcí nesedí, ale nemohu to veřejně prohlásit…“
V každém případě zůstává nesporná hodnota jádra Slezských písní, ve kterých básně Maryčka Magdonova, Návrat, Jen jedenkrát ad. česká literatura dosahuje světové úrovně.
Pokud začnete Bezruče znovu číst s vědomím všech souvislostí a nesrovnalostí, stane se četba doslova detektivním dobrodružstvím, při kterém se vám mnohé otázky budou samy vynořovat. Začíná to být napínavé, mnozí pochybovači totiž věří, že existuje Bezručova literární závěť, která smí být otevřena 50 let po jeho smrti. A to bude v únoru příštího roku. Dal bych nevím co, abych mohl být u toho.