Vlastně ani nevím, jestli o tom psát. Rabbi Ješua nás varoval: „Nesuďte, abyste sami nebyli souzeni“. Jenže my musíme soudit. Vynášíme soudy ne pro nějaké potěšení, protože vždy se soud týká nějaké nepříjemné události, ale protože soudit skutky druhých nám pomáhá vymezovat se proti nicotě. Souzením se utvrzujeme ve víře, že existují nehmatatelné a nehmotné entity, které Platón nazval tak krásně ideje. Soudit znamená potvrzovat a formulovat si znovu a znovu tyto ideje. Dobro, Spravedlnost, Pravda. Každý soud se pak znovu a znovu vztahuje k těmto idejím, bez nich by nebylo možné soudit a bez soudů bychom my lidé nebyli lidmi.
Soudit však neznamená být krutý, mstít se, hrozit a ubližovat. Spravedlivě soudit znamená především poznat a pochopit to, co se stalo. Jak se to stalo a proč ten, kdo se provinil proti dobru, spravedlnosti nebo pravdě, jednal tak, jak jednal.
Ti, kdo se dotkli nesmrtelnosti
Někteří říkají: proč máte na výjimečné osobnosti (např. Kundera, Nohavica) výjimečné nároky? Proč od nich očekáváte něco víc, než od průměrného člověka.? Co vám dává právo chtít po nich víc? Pominu teď to, že právě ti dva zmínění působili (a chtěli působit) na nás čtenáře a posluchače, v dobách rozdělení společnosti na My a Oni, jako ti, kdo patří k My.
Hodně z nás věří, že být géniem, napsat skvělý román nebo úžasnou báseň, je záležitost téměř transcendentní. Proč jsou La Divina Commedia nebo Novosvětská úžasnými díly? Protože se dotýkají nejhlubších věcí, které jsou společné všem lidem a ve všech dobách. U takových děl máme pocit, že se jejich autoři dotkli samotných nesmrtelných idejí. Sami tím získali nesmrtelnost. A my jim věříme, jako prorokům, kteří se dotkli božského a přinesli nám o něm zprávu. Věříme jim, je to marné. Oni se dotkli nehmotného. Nemohou nám přeci zprostředkovat Pravdu a sami být Lží. Nejsou to přeci pouťoví kouzelníci, nechceme iluze. Dotkli se něčeho velikého a my od nich čekáme také veliké věci.
Proč se s minulostí vyrovnáváme právě takhle
Kdosi v listopadu 1989 rozhodl o tom, že náš způsob vyrovnání se s minulostí nebude jednorázový radikální řez (a třebas násilný), ale že zvolíme nenásilnou cestu pečlivého a trpělivého prozkoumávání jednotlivých kauz. Vzpomínám si na diskuzní pořad ČT, který běžel v 90. letech. Publikum tvořili vždy studenti a mladí lidé, kteří se k tématu mohli vyjadřovat na mikrofon. V pořadu věnovaném „Sametové revoluci“ vystoupil středoškolák a řekl, že sametová revoluce byla málo krvavá. Dodnes si to pamatuji. Ten mladík totiž mohl mít pravdu.
Kdyby v listopadu 1989 disidenti vyjednávající se špičkami KSČ řekli, že jim nemohou do budoucna zaručit nic, nejspíš by se komunistický režim bránil násilně a my bychom dnes měli ve věcech více jasno. Jsem přesvědčen, že by komunisté neváhali použít zbraní proti vlastním občanům a dnes by se neodvážili nahlas promluvit. Nemusel bych se při volbách dívat na kandidátský lístek KSČM, což mi přijde jako hořký výsměch. Nemuseli bychom dnes slýchat konspirační teorie o tom, jak stranické špičky KSČ přepustily vládu v zemi disidentům výměnou za svou beztrestnost. Nemusel bych se dnes dívat na to, jak se zakázaný Komunistický svaz mládeže vesele přetransformoval do jiných sdružení fungujících dál a nemusel bych se s hrůzou dívat na to, jak se někteří jeho členové legálně(!) vyzbrojují.
Když tedy bylo rozhodnuto, že naše cesta k posouzení a pochopení minulosti bude pečlivá a složitá, pak se toho musíme držet. A měl by i Respekt a měl by i Ústav pro studium totalitních režimů. Není fér po devatenácti letech od převratu, kdy si estébáci a komunističtí pohlaváři a dokonce i vlastizrádci roku 68 dál v klidu a blahobytu dožívají svá léta ve svých vilách, přijít s obviněním Milana Kundery, které je neprokázané a tvářit se, že jde o záslužnou činnost.
I já bych teď mohl na základě vyjádření Petra Třešňáka na videu ze 17.10. sepsat článek, ve kterém vydedukuji, že Respekt se stal nástrojem manipulace veřejnosti před volbami, protože v kauze Respekt vs. Kundera figuruje „vysoce postavený úředník státní správy“. To může být klidně i ministr vnitra… Napojení Respektu na vysokou politiku by celou kauzu mohlo postavit do úplně jiné roviny. A i kdyby Respekt nakonec vše vysvětlil, v povědomí mnoha lidí by už zůstal s politickými čachry nějak zapletený.
Co konkrétně je na této kauze špatně?
Jde o obvinění člověka a to je velmi citlivá záležitost. Samotné obvinění, ať už se později dokáže či ne, je újmou pro obviněného. Proto zvažování redaktorů Respektu o zveřejnění mělo být pečlivější a delší.
Největší slabinou je, že se autoři článku dostatečně nesnažili Kunderu kontaktovat. Jeden nepříliš jasný fax? To je setsakra málo v takovém případě. Odpovídám na řečnickou otázku redaktorů Respektu: ano, měli jste platit redaktorovi týdenní pobyt v Paříži jen proto, aby se snažil Kunderu zkontaktovat. Viděno v širších souvislostech – nedbalý přístup redaktorů Respektu k tomuto tématu je typickým českým přístupem. Vídávám ho dnes a denně. Zkuste zařídit autogramiádu knihy nebo výstavu obrazů na základě jednoho faxu! Jenomže v tomhle argumentu zaznívá i bolest českých novinářů – peníze. Redaktoři českého týdeníku prostě nedostanou peníze na to, aby mohli jet do Paříže a kontaktovat Kunderu osobně…
S článkem Respekt vyšel příliš brzy a jeho hliněné nohy se teď boří. Většina inteligentních příspěvků v diskuzích se také nezaobírá obhajobou Kundery, ale spíše analýzou práce Redaktorů Respektu. A je to poučná podívaná.
Čemu věřím, čemu ne…
Nemám důvod pochybovat o pravosti nalezeného protokolu. To ovšem ještě dostatečně celou věc nevysvětluje. Rozhodně to neopravňuje k zaměření článku (původně psaného o panu Dvořáčkovi?) zcela na Kunderu a dokonce i pod názvem Udání Milana Kundery. Myslím si, že zmínka o Kunderovi, a o tom protokolu v článku, by byla dostatečnou rozbuškou. Ovšem přesunutí celého těžiště článku na osobu Kundery není úplně košer.
Naopak nemám důvod věřit výpovědi Z. Pešata, který byl v roce 1950 členem stranického fakultního výboru. V tu dobu tam byli jen ti nejzapálenější a) kariéristi, b) fanatici c) obojí. Argument o naivitě Kundery coby zapáleného stalinisty a výjimečného intelektuála v jedné osobě je úsměvný a já cítím ze slov pana Uhdeho gentlemanskou snahu pomoct kamarádovi.
Nemám důvod také nevěřit upřímnosti redaktorů Respektu, že rozhodně nejde o žádnou mstivou kampaň proti Kunderovi. Taky jsem se jich v diskuzích zastával, když jsem cítil, že útoky na ně jsou osobní a podpásové.
Já osobně Kunderovi nevěřím a to od jeho telefonického vyjádření. Reakce Kundery ukazuje jak moc je bolševik zažraný v jeho hlavě. Ukazuje jak silně je ovládán duchem minulosti, od které se nemůže odpoutat. Mluví o atentátu, o promyšlené akci, která má prý nějakou souvislost s veletrhem ve Frankfurtu.
Určitě existuje nějaký syndrom StB, který se projevuje tím, že ti, kteří se s komunistickou mocí nějak zapletli mají nutkavý pocit, že je to StB, která po nich stále jde. Musela to být strašná doba a musel to být obrovský strach, že i po padesáti letech můžeme u těchto lidí pozorovat takovéto myšlení. Kundera v tom není sám. Nohavica pronáší podobné tajemné obvinění, že po každém jeho úspěchu se zákonitě odněkud objeví připravená kampaň proti jeho osobě. Spiknutí, kampaň, atentát…
Francouzští spisovatelé se postavili za Kunderu. Za kterého Kunderu? Za autora románu Nesnesitelná lehkost bytí? Za Kunderu mladého komunistu? Za Kunderu reformátora komunistického systému? Za Kunderu exulanta? Za Kunderu Francouze?
Nás zajímá Kundera český. Ať už píše jakýmkoliv jazykem a žije kdekoliv, zůstává autorem českým. Témata jeho knih jsou témata česká a – jak se ukazuje – i jeho život odráží realitu našeho českého Gottlandu. Nádherného kousku země, kde se žádná velikost, žádná tragédie neobejde bez ironického úšklebku na závěr.
Není nic špatného ptát se Kundery na jeho minulost, ptáme se tím na minulost vlastní. Škoda jen, že to Respekt udělal tak nešťastně.