Zdalipak si i filmoví intelektuálové zaklínající se magickými jmény: Bergmann, Kurosawa, Fellini, Buňuel rádi doma zavzdychají nad Pretty Woman? Museli byste je nejdřív opít, abyste to zjistili. Já se přiznám dobrovolně. Můj TOP TEN filmů sice tvoří „klasika“jako: Americká krása, Život je krásný, Pramen panny, Nebe nad Berlínem, Všichni dobří rodáci ad, ale přitom znám nazpaměť dialogy z filmu Poslední skaut. Není to ničím výjimečný film. Taková obyčejná akční detektivka, ale když jsem ji viděl poprvé, učarovaly mi skvělé filmové hlášky, které při dalších vysíláních v televizi úplně zničil „korektní“ dabing. Drsné, ale na tehdejší dobu velmi vtipné a originální dialogy v akčním žánru. Dneska už jsou takové dialogy v každém americkém krimi seriálu, ale tehdy to bylo docela něco nového.
Dneska nestačí dát někomu přes držku. Musíš ho nejdřív setřít slovně.
To jako: já se vrátím, jo?
Tak nějak. Líp. Třeba když praštíš chlapa prknem na surfing, tak řekneš: jdem si zasurfovat, vole!
Na tenhle film se dá dívat s kamarády, kteří neví, že existuje taky černobílý film. Dá se při něm pojídat objednaná pizza, brambůrky a popíjet „chlazený“ a dobře se bavit, zatímco naše dámské polovičky mají školní sraz.
Někdy v devadesátých letech jsem narazil na film Homeboy s Micky Rourkem. Na rozdíl od filmu Poslední skaut je hlavní hrdina tohoto filmu téměř nemluvný. Je to asi nejlepší role Mickyho Rourka. Skoro nepromluví, jen pozoruje svět okolo sebe a občas se mu ten pohled zamlží, protože jako nájemný boxer má mozek na padrť. Ten film má zvláštní atmosféru, kterou dotváří pomalé tempo vyprávění, převážně noční scény z periferie města a taky hudba Erica Claptona. Rád si ho pustím okolo půlnoci, když už jsem vzhůru jen sám a nechám se pohltit tou atmosférou zpackaného života, nesplněných snů a naděje nalezené u jedné kolotočářky.
Díky své ženě jsem poznal a zamiloval si jeden vyloženě ženský film. Jmenuje se Ocelové magnólie. Ze začátku jsem se na něj díval jen útrpně a kvůli ní, ale ten film mě dostal. Je v něm spousta emocí. Půlku filmu se člověk usmívá, směje, až se nakonec řehtá, aby v druhé půlce řádně pročistil své slzní kanálky. Film o neskutečně ubrebentěných ženských na malém městě, o malých snech, velkých citech a životě, který je krásný ikdyž bolí. Shirley MecLaine je v tomhle filmu prostě neskutečná. Na tenhle film se nejlépe kouká ve dvou…
Nedávno jsem se náhodou dostal k filmu Elizabethtown. O takový film bych normálně ani nezavadil pohledem, ostatně jako většina filmových fandů. V hlavní roli Orlando Švestka a Kirsten Dunstenová. Klasická americká pocitovka. Film o lásce, vztazích, rodině a amerických hodnotách. Tenhle typ filmů nepatřil nikdy ke kasovním trhákům a já se vždycky ptal sám sebe, jak to že se stále točí? A ikdyž mí přátelé nazývají tento film nejhoršími vaginálními přívlastky, já jsem k němu daleko shovívavější. Asi mi sedl do nálady. Oceňuji schopnost režiséra mačkat z diváka emoce tak dlouhé minuty. Ve vedlejší roli v něm opět exceluje Susan Sarandon. Je v tom filmu pár dobrých nápadů, hodně scén, které člověku připomenou vlastní zážitky, ale hlavně je v něm naprosto dokonalá scéna z pohřební hostiny. Takový rockový rauš na pohřbu bych chtěl někdy zažít.
Nadpis tohohle textu je vlastně nesprávný, jaképak špatné filmy? Možná žádné špatné filmy nejsou. Pokud v nás filmy vyvolávají emoce, pokud nám připomínají něco z našich životů nebo je máme spojené se vzpomínkami na lidi a místa v našich životech, tak je vlastně nemůžeme označit za špatné.
Máte i vy nějaké takové filmy? Využijte anonymity diskuze pod článkem a napište mi o nich. Slibuju, že se to nikdo z vašeho filmového klubu nedozví…