„We´re going in the Hudson“ zněla poslední věta kapitána Chesleyho Sullenbergera, těsně před nouzovým přistáním dopravního letadla Airbus A 320. Kapitán s havarovaným letadlem zázračně přistál na hladině řeky Hudson a zachránil všech 155 cestujících včetně posádky. Zvukový záznam radiokomunikace je fascinující především klidným hlasem, kterým jej kapitán řítícího se letadla pronesl. Zatímco dispečer kontrolní věže se nevěřícně ptá kapitána: „O který motor jste přišli?“ Ten mu odpovídá klidným hlasem: „O oba.“ Dispečer sedící v bezpečí kontrolní věže na zemi si rozrušením dvakrát plete číslo letu, což je něco podobného, jako by si kněz pletl jméno člověka, kterému přišel dát poslední pomazání.
Ta věta by se dala přeložit jako: Přistaneme na Hudsonu nebo Jdeme do Hudsonu nebo Letíme na Hudson, ale to není podstatné. Kapitán, který svými schopnostmi zachrání letadlo se všemi lidmi a opouští jej až jako poslední je ztělesněním toho nejlepšího v člověku.
A je lidské přemýšlet o tom, co se stalo. Sullenberger je zkušeným bývalým vojenským pilotem a bezpečnostním technikem. Pro některé je ztělesněním úspěchu a důkazem, že člověk může něco velkého dokázat pouze tehdy, když má schopnosti a znalosti, na kterých tvrdě a cílevědomě pracuje. Záchrana takového letadla není zázrak, ale zřetězení mnoha příčin a pozitivních podmínek, které něco takového umožnily.
Jsou však lidé, kteří budou říkat, že záchrana toho letadla je Božím dílem. Jistěže připustí jedinečný podíl lidského kapitána, ale zároveň budou poukazovat na to, že aby kapitán letadlo zachránil, musel k tomu být předurčen. Že byly kdysi nenápadné drobné okamžiky v životě jednoho malého obyčejného kluka, které způsobily, že začal toužit po tom, aby se stal letcem.
Mohla to docela dobře být jedna jediná věta, obrázek v časopise, přečtená kniha, vyprávěný příběh, sen, který se zdál jednomu kloučkovi v noci. Zážitek, který si už člověk po letech ani nepamatuje. Co když takové obyčejné drobné události v životě člověka má na svědomí Bůh? Co když jsou to jeho drobná popostrčení, nenápadná doporučení, nabídky, které činí každému člověku a každý den? Takhle mohou mluvit někteří lidé.
A někteří budou říkat, že na to, aby se kapitán zachoval právě tak, jak to udělal, musel vyrůst v rodině a v prostředí, které vyznává určité hodnoty, jako třeba čest, poctivost a píle. Mravní hodnoty, kterým se dnešní svět vysmívá, a jejichž je osmapadesátiletý kapitán představitelem. Představitelem starých dobrých hodnot a mravů.
A budou tací, kteří řeknou, že proto, aby se kapitán zachoval tak jak se zachoval, musel být vychován se smyslem pro kolektiv. Ne člověk sám, egoistický a sobecký, ale jedinec, který si i v poslední chvíli uvědomuje, že je součástí lidského společenství. Je přeci stejným člověkem, jako ti druzí na palubě letadla. Oni všichni mají rodiny, své lásky, své touhy, strachy, chyby i nedostatky. On, kapitán, není přeci něčím víc, je soudruhem, bratrem všech těch, kteří sedí v kabině za ním, sdílí s nimi stejný osud. Žádná touha po úspěchu a po majetku by přece nikdy nezpůsobila, aby se zachoval právě tak.
A někteří budou spekulovat nad tím, že takové chování přeci vůbec nezapadá do vzorců chování daného člověku stejně tak jako i každému jinému živému organismu na planetě zemi. Musí to být jen jakási biologická anomálie. Biosociální deviace možná jen u člověka, který kromě svých rozmnožovacích a sebezáchranných pudů podléhá už několik tisíc let i kulturním vzorcům, které potlačují jeho původní přirozené a přírodní reakce. V přírodě to není možné. Takovou nejpřirozenější reakcí by pak bylo, kdyby si kapitán vzal padák, otevřel dveře kabiny a zachránil jen svůj život. Bylo by to logické, přirozeně bio-logické.
Lidé budou ve svých myslích zrcadlit tuto událost. Budou zkoušet zapasovat ji do svého vidění světa. Někteří možná změní své vidění světa právě podle této události, někteří se jen utvrdí v tom svém. Jedno však je všem stejné, všichni pociťují krásný pocit, když se dozvědí o takové výjimečné události. Možná jsem naiva, ale myslím si, že každý člověk třeba na malinkou chvíli v sobě ucítí krásný pocit při takové zprávě. Radost. Úžas. Hrdost. Touhu po tom, dokázat taky takové věci…
A třeba právě v těchto dnech někde v zapadlé vesničce v Brazílii nějaký kluk nebo holka fascinovaně hledí na hrdinu kapitána Chesleyho Sullenbergera a v duchu si opakují jeho slavnou větu. Vystřihují si jeho fotografii z časopisu a lepí si ji na zeď. Jednou budu pilotem a zachráním spoustu lidí – jde jim při tom hlavou a nikdo z nás netuší, jestli jednou náhodou nenastoupíme do letadla, které budou pilotovat…