Nejhorší potupa mého raného dětství
Byl jsem docela živé dítě. Dnes bych nejspíš byl označen za hyperaktivního. Byl jsem zvídavý, neposedný a nedokázal jsem dlouho udržet pozornost. Nebyl jsem však, myslím, agresívní. V první třídě jsme měli mladou paní učitelku, těsně po vysoké. Asi to s námi neuměla, protože už z té doby si pamatuji jeden pocit, který mě provázel všemi stupni českého školství – nuda. Nuda k nevydržení. Ticho, ruce za zády. Kdo se chtěl projevit, musel se doprošovat učitele vytrvalým třepotáním vztyčené pravice.
Nějak mě to ponoukalo, sám nevím proč, tuto nejistou a nervózní mladou ženu provokovat. Dělal jsem psí kusy a třída se bavila. To byla legrace! Ta paní se vždycky začala rozčilovat a čím více se rozčilovala, tím více jsem ji provokoval. Jednou při hodině tělocviku, to jsme tehdy nosili bílá trička a červené trenýrky (a holky modré), jsem musel paní učitelku vytočit natolik, že mi nařezala před celou třídou na holou. Ohnula mě přes koleno, stáhla mi ty červené trenýrky a nařezala mi. Neumíte si představit, jak dítě umí nenávidět. Pamatuji si dodnes to bušení ve spáncích, ty zaťaté pěsti, to horko a ty slzy. Od té doby pro mě přestala existovat. Cokoliv říkala jsem prostě odmítal brát na vědomí. Odmítal jsem se dokonce učit. Musela to být veliká potupa, když si to pamatuji dodnes. Já si totiž z raného dětství skoro nic nepamatuji.
Jak mě učitelky naučily škrábat
Nevím už, ve které to bylo třídě, ale používali jsme tenkrát takové modré písanky na praktické procvičování písma. Psal jsem, myslím, rád. Psal nebo spíše maloval jsem písmena podle vzorů do těch velikých řádků. Pomalu, pečlivě. Jako bych si vychutnával každé písmeno. Ta záliba v písmomalířství mi zůstala a později, když jsme přešli na sešity s užšími řádky, jsem já dál tvrdošíjně psal veliká krásná písmena jak na vývěsní štíty firem. Učitelka byla ze mě nešťastná a napadlo ji, že mi ty řádky rozpůlí. Nutila mě tak psát malinká písmena na miniaturní řádky. Ta písmena se mi nějak pomačkala a od té doby už nemaluji velká krásná písmena, ale škrábu jako minimalistický dysgrafik. Od ostudy ve společnosti mě v dospělosti zachránil jen nástup počítačů.
Prospěch na ZŠ
Na každé třídní schůzce mluvila třídní učitelka o mé hlavní charakterové vadě: „Ten Honza je inteligentní kluk, ale nechce se učit!“. Chuděru normalizační učitelku ani nenapadlo, že by to mohl být důsledek pedagogického selhání učitele. Jediný, kdo z toho byl skutečně nešťastný, byla máma. Já jsem si z toho moc nedělal. Jenom ve třetí třídě, tehdy to před pololetím vypadalo, že budu mít samé dvojky. Ta myšlenka se mi strašně zalíbila. Vyvinul jsem rafinované úsilí, abych měl na vysvědčení dvojky od shora až dolů, včetně známky z chování. Někde jsem se polepšil, jinde schválně zhoršil. I dvojka z chování se nakonec podařila a tak jsem dostal unikátní vysvědčení, ze kterého jsem měl opravdovou radost. Máma bohužel ne. A učitelé? Těm to asi ani nepřišlo divné…
Učitelé na ZŠ
Učitelé na druhém stupni ZŠ to bylo neuvěřitelné panoptikum karikatur převážně ženského pohlaví. Tehdy jsme je museli oslovovat: soudružko. Matikářka, která trhala sešity geometrie na půl a pak nás je nechala přepisovat klidně i v polovině roku a která nakonec skončila v blázinci. Chemikářka, která byla stejně nepříjemná jako vypadala a jediné co mě na hodinách chemie dokázalo zaujmout byla její paruka. Jak šířily zaručené dětské zvěsti, o vlasy přišla při nějakém pokusu. Celé hodiny jsem dokázal čekat, až jí paruka spadne. Z chemických vzorců si ale nepamatuji nic. Tělocvikářem (a zároveň téměř jediným mužem v učitelském sboru) byl starý sokol. Muž šedivých vlasů, ale postavy jako atlet. Ten se s námi nemazlil. Těch ran, co při hodinách padlo! Vybíral si holá záda, tam to dlaní hodně bolelo, ale neriskoval, že by stopa po fackách zůstala ve tváři.
Znáte tu scénu, jak stojíte na prázdné školní chodbě s učitelkou a ta vám takovou jednu ubalí? Já ano, nejednou. Brávaly si mě takhle za dveře, aby to nikdo neviděl. Vracel jsem se do třídy s červenou tváří a lesklýma očima… Dneska už ani nevím za co jsem dostával, asi za svou drzost. Nikdy jsem si však nestěžoval. Bral jsem to jako součást regulérního boje mezi učiteli a žáky.
Na češtinu jsme měli starší paní, kterou si pamatuji v jedněch starých (a stařeckých) šatech. Taky si učitele pamatujete v jedněch šatech? Ta měla před důchodem a čeština u mě hrozila dopadnout jako jiné předměty a já bych dneska nejspíš stál ve fabrice u pásu.
Můj první zachránce
Na začátku sedmé třídy jsme dostali nového češtináře. Byl mladý, snad čerstvě po škole, ale už si nechal narůst plnovous. Měl černé vlasy s ofinou, která mu padala do čela. To bylo pro nás něco nového. Učitel – chlap a ještě k tomu češtinář. Z počátku jsme ho dokázali vytočit tak, že mu při řvaní přeskakoval hlas do fistule, ale časem jsme ho začali mít rádi. Nedokážu přesně říct, čím to bylo, ale nejspíš měl v sobě něco opravdového. Nějaké vnitřní přesvědčení nebo poslání. Nejspíš to byla jeho láska k literatuře, která byla nefalšovaná. Děti to rychle poznají. Většina učitelek měla vlastní starosti a práce byla pro ně něco, co musely přestát, než se vrátí domů ke svým dětem. Navíc často učily předměty, ve kterých se to hemžilo lží a výmysly. Tenhle mladý muž však vykládal zapáleně o literatuře a spisovatelích a vymyslel na nás geniální tah. Nenutil nás do povinné četby, ale každou hodinu měl někdo referát o jakékoliv knize, kterou četl. Byl jsem mezi prvními, kteří měli referát a pak ještě mockrát. Bylo to poprvé, kdy nám někdo ve škole dal příležitost a volnost zároveň. Bylo to nakažlivé a i největší sígři se chtěli pochlubit tím, co četli. Každý bral své oblíbené knihy a ty pak před třídou vynášel do nebes. Po hodině pak všichni chtěli knihu půjčit. I tak jsme ho chtěli občas pozlobit a přinesli jsme si knihy od Foglara. Spiklenecky jsme pomrkávali a čekali, že Foglara (tehdy stále neoficiálního autora) bude nějak odbývat a shazovat a doporučovat nám něco jiného. Nic takového se nestalo a většina kluků ve třídě Foglarovi doslova propadla, alespoň na čas. My, takoví sídlištní výlupci, jsme začali vyplňovat pole Modrého života a zakládali kluby s originálním názvem Rychlé šípy. Tenhle chlap v sobě spojoval autoritu a vnitřní přesvědčení a to působilo. Hlavně na mě. Začal jsem psát „poezii“, vášnivě číst a rozhodl jsem se, že u knih už zůstanu.
Po knihkupecké maturitě jsem studoval (neúspěšně) na několika univerzitách a tam potkal ještě několik pedagogů – skutečných osobností. Dámy mi snad prominou, ale vždy to byli muži. Když si uvědomím, jak moc mě tehdy ovlivnil jeden učitel, říkám si, jak ovlivní jednou škola mé děti? Jsou dneska školy už jiné? Jací lidé z nich vycházejí? Umí formulovat svůj názor? A umí si ho prosadit? Jsou z nich vyděšené myšky, které se bojí říct svůj názor? Nebo jsou to jenom rebelové, protože škola je nenaučí nic jiného, než nedůvěře k jakékoliv autoritě?