Vlastně jsme vůbec nevěděli, kam jsme vyrazili. Cesta autobusem do Ďáblic trvala věčnost a vodítkem k hrobu mi byla jen fotografie z novin. Poptali jsme se místních. Najít hřbitov nebylo zas tak těžké. Hřbitov je docela rozsáhlý a má zajímavou kubistickou úpravu. Plánek hřbitova nám moc nenapověděl a tak jsme se vydali hledat hromadný hrob odbojářů a nacistů. Nejprve jsme objevili hroby vojáků, kteří padli při osvobozování Československa. Upravené štěrkové chodníčky, jednoduchý kříž ztlučený z mladé břízky. Malé mramorové desky. Často s nápisem NEZNÁMÝ. To co jsme hledali a proč jsme sem vůbec přijeli jsme však nějakou dobu nemohli vůbec najít.
Přijeli jsme zapálit svíčku na místě, kde by měly být pohřbeny ostatky dvou statečných parašutistů, kteří spáchali atentát na nejnebezpečnějšího muže Třetí říše Reinharda Heydricha, českého kata, velitele tajné policie a efektivního plánovače nacistické genocidy Židů. Nakonec jsme to našli, ale našli jsme víc, než jsme původně hledali. Můj kamarád historik mi říká, že chci-li se něco dozvědět o historii nějakého místa, nemám nikdy opominout hřbitov. Jména na náhrobcích, jazyk a data úmrtí jsou skvělou kronikou. Měl pravdu. To co jsme tu našli, byla temná kniha historie českého národa 20. století.
Na samotném konci hřbitova, až vzadu u zdi, která připomíná betonové pohraniční pevnosti, jsme našli hromadný hrob označený číslem VIII. Nebýt té cedulky, nikdy by mě nenapadlo, že je tu nějaký hrob. Vypadá to spíš jako nějaké smetiště. U nejbližšího stromu zapalujeme svíčky, které zapichujeme do vlhké hlíny. Není tu nic než jen ta cedule. Vyprávíme si příběhy, které známe z knih. O seskoku parašutistů do Čech, o atentátu u zatáčky, o zoufalém boji v kryptě kostele sv. Cyrila a Metoděje. Vyprávíme si o příchodu Heydricha do Prahy, o popravě generála Bílého, o Eliášovi. Skáčeme si do řeči, když lovíme data a události z knih o Mašínovi, Balabánovi a Morávkovi. Jejich neskutečná odvaha a husarské kousky, které dováděly gestapáky k šílenství nám vyloudí na tvářích úsměv. Cítíme v sobě zvláštní hrdost. Pro někoho jsou to možná jen hloupé emoce, pro nás dva to je způsob hledání hodnot, kterými se chceme sami řídit a předávat je dál. V skrytu duše si však hlavně snažíme zodpovědět na otázku, jak bychom se sami zachovali v takových dobách.
Přišlo mi divné a nepatřičné, že na tomto neudržovaném a zarostlém místě v nejvzdálenější části hřbitova leží ti, kteří obětovali svůj život pro tuto zem. Ten hrob je na konci chodníku, který vede alejí stromů i prazvláštních náhrobků. A je to víc než symbolické. Najednou chodník končí. Jakoby symbolizoval naši kolektivní paměť, násilně přerušenou a nedokončenou.
Než jsme došli až sem, prošli jsme podél dlouhých řad jednoduchých náhrobků popravených během komunistických politických procesů. Jsou jich stovky a člověku při tom pohledu najednou dojde, že to nebylo jen několik excesů v padesátých letech, ale že šlo o systematické vyvražďování demokratické opozice komunistickou mocí. Člověk si najednou uvědomí, že šlo o stovky lidí. Stovky zničených lidských osudů a stovky nešťastných rodin. To není vůbec banální číslo, jak to může vypadat v učebnicích historie.
Ty náhrobky nás donutily odmlčet se. S úžasem jsme chodili okolo a četli známá i neznámá jména.
Odcházíme z tohoto místa odhodláni, že my dva taky něco dlužíme těm, kteří tady leží. V sobotu jedeme do Prahy do Židovského města. To jsou právě ty chvíle, kdy je třeba nezůstat mlčet. Nic neudělat, znamená promarnit oběť těch, kteří dali všechno, abychom my, kteří budeme žít po nich nemuseli žít v nesvobodě, útlaku a pronásledování.
"Jediná věc je nutná k triumfu zla, aby dobří lidé nedělali nic.“ Edmund Burke