Společnost Gxxxxxxd muzeum a.s. totiž zahájilo právní postup proti nakladatelství Dokořán/Jiskra s tím, že název knihy shodný s názvem „muzea“ je chráněn coby obchodní značka a kniha tak musela být včera stažena z prodeje. Týká se to i nás knihkupců, protože my bychom jako „třetí strana“ mohli způsobit výše jmenované firmě finanční újmu. Celá věc začíná být docela pikantní, protože jsme ohlásili oficiální křest knihy a autogramiádu v našem knihkupectví a to dokonce za účasti polského generálního konzula. Akci sice neodvoláme, ale bude probíhat v trošku zajímavé podobě. Podle vyjádření právníků totiž nesmíme nadále knihu prodávat, dělat jí reklamu a dokonce autogramiádu vůbec pořádat. Scéna jako z Kocourkova: začerňujeme název knihy na plakátech a letácích. Vystřihujeme, přelepujeme. Stahujeme knihu z e-shopu. Autogramiáda sice proběhne, ale bude se týkat blíže nespecifikovaného titulu. Křest také proběhne, ale nejspíš budeme křtít blíže nespecifikovanou knihu, která se v ČR nesmí prodávat. To tu od dob Mein Kampfu nebylo!
Po stránce právní je všechno jasné. Na jedné straně je majitel značky. Na druhé straně je zde autor (nakladatel), který údajně použil tuto značku pro název své knihy. Jaké je zdůvodnění právníků? Například to, že: „někteří lidé, kteří muzeum navštívili, by si mohli v předvánočním shonu (?!) koupit tuto knihu, protože by si mysleli, že kniha je o tomto muzeu a tím by si nakladatelství vydělalo peníze, které mu nepatří“ – cituji, co mi do telefonu řekla právní zástupkyně Patentového úřadu. Ten, kdo knihu přečetl však ví, že to je absolutní nesmysl. Kniha se vůbec nezaobírá muzeem Gxxxxxxd jako takovým, jeho existenci zmiňuje jako zajímavost, která je sice výmluvná, není však tématem knihy.
To slovo má dva významy, tedy německé sousloví „boží země“ a zároveň odkazuje k unikátnímu „muzeu žijícího popového klasika“, které nemá přinejmenším ve střední Evropě obdobu. Mariusz Szczygiel použil tohoto slova jako literární metafory odkazující na neschopnost českého národa vypořádat se s vlastními dějinami, ať už s těmi probíhajícími tváří v tvář, nebo zpětně s těmi kdysi prožitými. To je právě rovina literární, která není, podle mého názoru, v žádném rozporu s vlastnictvím ochranné známky. Je to stejné, jako bych napsal knihu „McDonnald a já“. Byl by důvod žalovat mě za nepovolené použití značky? A jestli ano, kam až ve svobodě slova může zasáhnout vlastnické právo ke značce?
Já, jako vlastník takové značky, bych nad takovou věcí jen mávnul rukou. Nejspíš bych si řekl, že jakákoliv reklama je taky reklama, ale skuteční vlastníci skutečné značky jsou jiného názoru. Chybí jim nadhled a velkorysost. Nejspíš jsou ve svém myšlení natolik omezení, že kromě orientace na finanční zisk je nic jiného nezajímá. Já jim to neberu, jenom je mi jich vlastně trochu líto.
Nevím, jakou roli v této obskurní „muzejní“ společnosti zaujímá Karel Gott, ale je-li to muzeum o něm, předpokládám, že nějaké slovo tam má. On by je přeci mohl „usměrnit“, protože nakonec dělají ostudu jeho jménu, ale je toho vůbec schopen? Člověk, který vybudoval svou kariéru v bolševickém režimu? A dodnes z toho těží? Chci věřit, že ano, protože vždycky chci věřit v to lepší v lidech a tak si počkám, zda neuslyším onen "zlatý hlas" promluvit rozumně. Je totiž ohromná škoda, že k této vyjímečné knize se ode dneška čtenáři nebudou moci dostat.