Můj boj/Mein Kampf Georga Taboriho je především duetem dvou vynikajících herců Jana Hájka a Vladimíra Poláka. Je to herecký koncert dvou vyspělých hereckých osobností. Jejich postavy jsou tak silné, že je téměř nemožné vnímat je obě najednou. Hra má několik poloh a pokaždé si můžete vybrat jinou. Zaměříte-li se na Hájka, budete fascinováni, dojati a zamyšleni. Zaměříte-li se na Poláka budete se válet smíchy a bude vás mrazit a někdy vám té jeho ubohé postavy bude až líto. Ale nedělejte to! Dojme-li vás ten nevyrovnaný vesničan z Braunau na Innu, pak vás dostal!
Výběr herců režisérem Jurajem Deákem do Taboriho hry byl geniální. Jan Hájek s blond vlasy a téměř bílým hubeným tělem hraje postavu Šloma Herzela, inteligentního, vnímavého a citlivého židovského samorosta. Ztělesnění bolesti. Vladimír Polák je spíše podsaditější postavy s černými vlasy a hraje postavu vesnického, nelítostného křupana Adolfa Hitlera.
Děj komedie se odehrává v obskurní mužské noclehárně pro chudé ve Vídni někdy před první válkou. Nečekejte však, že se pohodlně usadíte do sedadel velikého hlediště. Režisér vás posadí přímo na jeviště na dosah ruky od herců a celou hru si prožijete doslova na vlastní kůži. Zde se setkávají Herzl a Hitler. Dva naprosto jiné světy. Dvě tváře světa. Dobro. Nejisté, hledající, bolavé, milující dobro. A zlo. Zlo naduté, sebejisté a omezené. Zlo ubližující. Tabori zlo obnažuje v jeho prázdnotě, nedovzdělanosti a směšnosti.
Divák je okouzlen chytrostí a odvahou židovského samorosta, jehož dialog se Smrtí je nezapomenutelný. Stejně tak jde mráz po zádech, když slyšíme z úst neschopného rakouského vesničana: „Cením si tvé pomoci, Žide. Až přijde má doba, přiměřeně se ti odměním. Najdu pro tebe nejvhodnější řešení.“
Kdybych si nic nepřečetl o životě dramatika Georga Taboriho, byl bych pobouřen a nechápal bych, jak si někdo může vzít jako námět pro komedii holokaust. Tabori sám má osobní zkušenost s holokaustem a má tak jakési „oprávnění“. Jeho komedie je však zároveň hlubokým podobenstvím nutícím k zamyšlení každého diváka.
Nemohu pominout ani ostatní herce. Paní Veronika Forejtová v roli Smrti je tak neodolatelná, že byste si přáli, aby smrt vypadala právě takhle. Jiří Sedláček v roli tlustého Boha alias Lobkowitze shůry své palandy pozoruje, komentuje a varuje. Je a není přítomen, teologicky i herecky, a přitom je nepostradatelný. Celkový úžasný dojem ze hry pak dotváří František Večeřa (sluha Smrti), jehož závěrečné porcování slepice je doslova syrovou metaforou.
Nejsem kritik ani divadelní teoretik a tak mi snad prominete tu neuspořádanost textu. Je to jen několik myšlenek z mnoha, se kterými opustíte divadlo po shlédnutí této hry, a který jsem vám chtěl sdělit. Seženete-li vstupenky, určitě si na ni zajděte. Je to skutečný zážitek. Já bych šel ještě jednou, ale není to už divné?