Jarku, chtěl bych Ti napsat, že to co mi daly tvoje písně, nedalo mi nic v životě. Není jediný den, abych si nebroukal nějakou tvoji písničku. Desítky jich umím z paměti. Často se přistihuji, jak poslouchám názory lidí a v hlavě se mi ozývají slova tvých veršů. Vždycky jsem říkal, že Ty jsi zpívající básník. Označení písničkář mi přijde málo. Kryl a Nohavica. Dva jedineční básníci s kytarou. Mezi nimi není nikdo jiný. Po nich není nikdo podobný.
Jaroslav Hutka teď vystoupil s novou písničkou. Zpívá a mluví teď o tobě jako o udavači. Všechno se ve mně vzedmulo na tvou obranu. Chci křičet a divoce artikulovat, že člověk jako Ty není žádný udavač. Chci Tě vášnivě obhajovat. Chci říct, že Hutka Ti závidí. Chci mluvit o tom, že je to podivná náhoda, když se pokaždé znovu objeví to Tvé nešťastné minulé selhání v době dalšího tvého současného úspěchu. Chci říkat něco o spiknutí těch, kteří Ti nepřejí a snaží se Ti jen uškodit. Chci Tě bránit, ale dřív než začnu, dochází mi slova. To co by chtělo křičet je srdce bratra, ale bratr nemůže být nikdy bratru soudcem.
Je ve mně i druhý hlas a ten mi pořád dokola opakuje Mašín, Mašín, Mašín,… Nechci a nemůžu Tě soudit. Až i nás jednou potkají zlé časy, ke komu se máme obrátit? Kdo nám má být vzorem? Nejspíš bych si ve vězení zpíval tvoje písně, ale kdybych se dostal až na rozcestí, kde by ďábel přede mě položil smlouvu s husím brkem a konopnou oprátku, ke komu bych se mohl obrátit? K tomu kdo selhal nebo k tomu kdo vytrval? K Ježíšovi nebo k Jidášovi? Ke Gabčíkovi nebo k Čurdovi? K Poledňákové nebo k Horákové? K Nezvalovi nebo k Zahradníčkovi? Ke Krylovi nebo k Nohavicovi? Přestal jsem se zajímat o filosofii Martina Heideggera ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že sám propadl nacismu. O tebe a tvé písničky se ale nemůžu přestat zajímat. Jsem jako příbuzný odsouzeného. Nemůžu popřít jeho vinu, ale nemůžu ho přestat mít rád. To ale není spravedlivé. Kdyby provinilce soudili jejich vlastní příbuzní, byly by soudy nestranné?
Chtěl bych, abys mě pochopil. Nechci být soudcem. Mám Tě rád, obdivuji tvůj talent, tvůj rozhled, tvoji osobnost, ale nikdy pro mě už nemůžeš být morální autoritou. Nemůžeš mi ukázat cestu. Říct, že na tom, co jsi tehdy udělal, nezáleží, by bylo lží. Přitom tak milou a pohodlnou lží. Postavit Tě do jedné řady s Mašínem, Miladou nebo Zahradníčkem by znamenalo popřít jejich přesvědčení a zlehčit jejich oběť. Věř mi, není v tom ani špetka pohrdání, jen smutek. O to větší, že oni tehdy riskovali své životy. Co jste však riskovali vy v osmdesátých letech?
Ano, Hutka možná zamrznul v minulosti jako spousta exulantů, ale jestli on nepodepsal, jestli on se nezlomil, pak lze dneska chápat jeho postoj. A musíme uznat, že on má na to právo. Nemusí se nám to líbit, ale my potřebujeme slyšet slova takových lidí. Slova, která mohou i bolet. Omluvy a zlehčování všech těch poklesků a drobných i větších zrad slyšíme denně okolo sebe spousty. Lidé dnes lehkomyslně mávají rukou nad svými včerejšími zradami. Zradilo jich tolik, že ta menší část se téměř stydí dneska říct: Já ne! Uslyšeli by tu známou českou písničku, že oni jsou čistí jen do chvíle, než se na ně něco najde.
Vždycky se musíme rozhodnout, komu naslouchat. Jestli Athéňanům nebo Sokratovi. Těm milým Athéňanům, kteří se po převratu snažili dát věci zase do pořádku. Hledali pozitivní, jednoduché a jasné hodnoty. Kdo jim to může zazlívat? Chtělo by se říct. Vždyť dneska je také třeba být pozitivní, jasný, jednoduchý, výkonný a hlavně se neotáčet nazpátek. Vedle toho ten ošklivý Sokrates! Věčně zamračený. Nic nedělá, jen chodí po tržišti a klade lidem nepříjemné otázky. A tenhle člověk má tu drzost říkat Athéňanům: jste si jisti, že víte co je to dobro, když chcete dobro pro naši obec? Tenhle věčně zamyšlený stařec, jehož nezajímá kariéra politika ani obchodníka, takže jeho užitečnost pro obec je jen těžko definovatelná, tenhle stařec dokonce říká mládeži: „neodvolávejte se na bohy nad vámi, řiďte se svědomím v sobě“. Můžeme se divit milým Athéňanům, že odsoudili Sokrata k smrti? Téměř dva a půl tisíciletí však dáváme zapravdu Sokratovi. Jak jsou důležití tihle Sokratové v každé době a jak je nemáme rádi. Hutka mi jako písničkář nic neříká, ale nad jeho slovy se musím zamyslet.
Co bys měl udělat? Nevím, možná mluvit o tom tehdejším momentu co nejvíce a co nejotevřeněji. Jít do každé debaty a do každé diskuze. Vím, že to při zdejší úrovni novinářů není vůbec jednoduché, sám jsem se o tom přesvědčil. Možná bys měl jezdit po školách vyprávět svůj příběh. Vysvětlit dnešním mladým jak zlo umí být vychytralé i lákavé. Přiblížit jim ty okolnosti a detaily, které jim nikdo mezi řečí v televizi, ani v hospodě nevysvětlí. Vysvětlit jim, proč je tak důležité postavit se na odpor, i když je to vždycky cesta těžší.
Jinak totiž nikdy nepřijde katarze, kterou tak v naší společnosti postrádáme. Zlo je bagatelizováno, omlouváno nebo se o něm vůbec nemluví, protože se minulému režimu podařilo hodit aspoň kousek špíny skoro na každého. Místo pochopení vlastní historie se tak dneska setkáváme jen s výmluvami většiny, která, aby zakryla svou vlastní slabost, tak zapomíná, nemluví o tom, nebo se s krvelačností vrhá na ty, kteří jsou nejsnazším terčem.
Máme právo se ptát my, kteří jsme měli štěstí, že jsme byli příliš malí na to, abychom se s režimem zapletli? Myslím, že ano. V tvém případě snad to právo náleží právě nám, kteří Tě tak máme rádi. Chceme pochopit, ne soudit. Chceme slyšet každý detail, abychom se mohli poučit. Lépe připravit. Zatím máme smůlu. Pokaždé. Naši rodiče udělají nějakou pitomost (nebo raději neudělají vůbec nic), ale nevyužijí toho, aby nás poučili, aby řekli: „nikdy neudělej stejnou pitomost jako já!“ „Pouč se z toho!“ Raději o tom nechtějí mluvit, chtějí to vytěsnit z paměti. My pak nejsme o nic lépe připraveni na to, co nás může potkat.
Dá se oddělit autor od svého díla? Dá se vnímat pouze dílo a ne jeho autor? Pokud ano, není pak zbytečná naše snaha o odkrytí pravdy v případě Slezských písní? Neměli bychom se pak přidat k té většině, která říká: vždyť je jedno, kdo to napsal; ty verše jsou krásné tak jako tak…?
Možná, že mi teď už nepodáš ruku. Možná, že už si u nás nedáš kafe, ale snad je z těchto řádků jasné, co jsem chtěl napsat a že nepatřím k Bobligům. Snažím se přistupovat k lidem bez předsudků, co to jde, ale na druhé straně nemít strach ptát se. To je něco, co se u nás neučí a nenosí. Věřím, že pravda se zjevuje v dialogu a tak chci mluvit s lidmi. Nejsme všichni jenom nějací pitomí konzumenti doby a výrobků. Je nás pořád hodně, kteří přemýšlíme o světě. Myslím, že právě Ty to víš.
…někdo už odněkud přinesl hrst černých sazí, aby se ta čistá pravda tak nelišila…miliarda Pilátů zase si ruce myje…dál dál se háže kamením a píská…Za kapku krve tě zahrnu vším co budeš žádat… člověk to není páčka kterou si kdo chce mačká…nejsem dobrý nejsem špatný já jsem dobrý ba i špatný…