Bylo v něm tolik lásky. Už od malička. Narodil se svobodné matce. Otce mu nahrazovala svou nekončící láskou. Citlivost, až přecitlivělost, získal od ženy, která sama nepoznala, co je to opětovaná láska a tak veškerý svůj cit věnovala svému jedinému synovi. Svému kloučkovi, svému andílkovi. Byl to krásný chlapec s hnědými hustými vlasy a dívčími dolíčky. Měl rád lidi, s neobvyklou otevřeností se obracel ke každému. To, co cynický člověk nazve naivitou a hloupostí, byla u něj všeobjímající láska ke světu a ke každému člověku v něm. Sám nevím, jestli se taková láska rodí spolu s každým dítětem, nebo je vzácná jako zjevení anděla.
V každém viděl svého přítele, každého měl rád. I tenkrát v létě na prázdninách v Beskydech, když tajně chodili do jedné zavřené chaty. Bylo mu osm let, Mikulášovi taky a tomu staršímu klukovi Jaromírovi bylo sedmnáct. Do potemnělé místnosti pronikalo světlo všemi možnými skulinami v dřevěných stěnách chatky a okny nedokonale zaslepenými okenicemi. V kuželech paprsků slunce byly vidět poletující částečky prachu jako malinkaté zlaté šupinky.
Měl rád i Jaromíra, když je svlékal a dotýkal se jich. Byl zvláštní ten jeho pohled, když se díval na dva malé nahé kluky. Měl ho rád i když po něm Jaromír, ten velký kluk se světlými vlasy chtěl, aby bral jeho ztopořené přirození do svých dětských úst a do rukou, až do magické chvíle, kdy se Jaromírovo hladké tělo prohnulo jako luk a z vrcholku jeho údu, tam kde růžový žalud byl korunován docela malou čárkou, vyprýštilo několik dávek vlhkého horkého spermatu, které – a to si ten andělský chlapec pamatuje dodnes – prolétlo právě jedním takovým světelným kuželem. Prolétlo kamsi do tmy a zlatavé částečky prachu se ve dvou obloucích vzdušného víru vydaly za ním.
Měl rád kluky z pokoje č. 2, když se o pět let později léčil z komplikovaného úrazu v rekonvalescenčním centru v jednom malém pohraničním městě. Měl je rád, společně s nimi se smál, usínal i vstával, jedl i učil se. Měl je rád i tehdy, když se v noci nenápadně po jednom trousili na chlapecké záchodky. Zavřeni do kabinek soutěžili v tom, kdo rychleji uspokojí sám sebe. Kdo rychleji ejakuluje. Vzrušit se, to ano, ale záměrně vyvrcholit, to tehdy ještě neuměl, i když starší kluci dávali z vedlejších kabinek hlasitě najevo svá vítězství.
Měl rád i Julii z vedlejšího pokoje. Ani ještě sám nevěděl, co ho tak vábilo spolu s ostatními na dívčí pokoj. Bylo to dobrodružné, napínavé a zakázané. Když se konečně všichni proplížili okolo sesterského pokoje do pokoje děvčat, po prvním šťastném vzrušení, jaké zažívá snad každý dobyvatel cizího území, přišlo trapné ticho přerušované jen naoko naštvanými holčičími výčitkami. O čem se bavit, když zážitky z cesty už byly dávno převyprávěny?
Když se ke dveřím pokoje začala nemilosrdně blížit sestra a v pokoji nastala panika a všichni kluci rázem hledali útočiště ve skříních, v koutech a pod dekami, on se vrhnul pod postel hned vedle dveří. Až když byl pod ní a sestra rázně otevřela dveře a v pruhu světla dopadajícího z chodby uviděl dva obrovské stíny nohou, a ona se výhružným hlasem dozorkyně zeptala: co je to tady?, všiml si, že pod postelí není sám. Byla tam Jolanda, která v tom pokoji taky byla vetřelcem. Tiskli se k sobě a ke stěně, chvílemi zavírali oči tak, jak to dělávají děti, které si myslí, že pak samy nejsou vidět. Ona jen v noční košilce, on v pyžamu. Měl ji rád i ve chvíli, kdy mu přitiskla své dívčí rtíky na jeho. Měl ji rád i v okamžiku, kdy v pokoji byli, jeden po druhém, lapáni vetřelci a nemilosrdná ruka sestry je vytahovala jako králíky z klobouku. Měl ji rád právě v tom okamžiku, protože ona uchopila jeho dlaň a přitiskla si ji na své třináctileté ňadro. Měl ji rád, i když v tom okamžiku necítil pod tenkou noční košilkou nic, než jen hladký plast korzetu, jaký nosívají ti, kdo se léčí na skoliózu páteře. Cítil jak moc by chtěla mít veliká prsa, zatímco jí korzet ničí sotva vyrašené pupeny jejího probouzejícího se ženského těla a její pohled vpíjející se do jeho překvapených a trošku i vyděšených očí, chtěl nalézt tiché potvrzení: ano máš veliká a krásná prsa…
Měl rád Lídu, svou první lásku, se kterou objevil všechna zákoutí lidského milování, a kterou nakonec opustil. Měl rád i Ester, Jitku, Pavlu, Martinu, Lenku, Sašu, Brigitu…, které miloval, a které milovaly jeho a nikdy nedokázaly pochopit, proč je opustil. Měl rád i Mariana, svého nejlepšího kamaráda, kterému pomohl objevit jeho náklonnost k mužům, a který to neunesl, odstěhoval se a už ho nikdy nechtěl vidět.
Měl rád všechny lidi, které v životě potkával a všichni měli rádi toho milého a krásného chlapce, dokud mu neublížili nebo dokud neublížil on jim. S každým takovým zklamáním, s každou zradou a s každou prohrou se chlapec měnil v muže. A tak se z chlapce stal muž, a z otevřeného a milého chlapce vyrostl uzavřený a nepřátelský člověk. Jeho krásná tvář s dívčími dolíčky se protáhla do krysího obličeje, pokryla se vyrážkou, jeho husté tmavé vlasy prořídly a prokvetly prvními šedými prameny. Přestal mít rád lidi.
Přesto občas, když mu neznámý muž strkal tmavý ztopořený úd pokrytý rudými pupínky do úst na nádražních záchodcích obložených zažloutlými kachličkami a páchnoucích nespláchnutou močí, a jednou rukou, ve které držel pětistovku, mu tlačil hlavu proti údu, pocítil někdy k tomu neznámému člověku obrovskou lásku. Lásku jakou uměl cítit, když byl ještě chlapcem s tváří andílka a s dívčími dolíčky. Tehdy mu tiše a pomalu sklouzla slza po tváři…