Reklama
 
Blog | Jan Becher

O hradu a vílách v mlze aneb podzimní příběh pro Ivana Derera

Znáte to. Ještě v pátek vypadá počasí nadějně, ale víkend jen potvrdí Murphyho pravidlo, že co může, to se pokazí. Obzvlášť když má člověk volno a je bláznivý podzim. Hezké dny se střídají s ošklivými. Mlhy, déšť, chlad a pár paprsků podvyživeného podzimního slunce se střídají jak na kolotoči. My se ale nedáme odradit. Na víkend přijedou přátelé z Čech a jak je u nás zvykem, musíme si udělat výlet po okolí, aby náš kraj taky trochu poznali.

Vydáváme se  na cestu po okolních zajímavostech. Kapky deště se odrážejí od předního skla a stěrače tančí bláznivý tanec. Auto naštěstí ne. V duchu se chválím za to, že pneumatiky jsem vyměnil už den po sv. Václavu. Nebýt Jany, která má talent permanentní výřečnosti, bylo by v autě nejspíš skleslé ticho. Naše procházky zámky, městy a městečky nejsou dlouhé a vlezlá zima, která má obdivuhodnou schopnost dostat se pod všechny vrstvy oblečení, nás nutí pokukovat po kdejaké příjemné kavárničce nebo vytopené hospůdce.

 

Tomáš navrhuje navštívit hrad ve Starém Jičíně a protože to je po cestě, odbočuji z hlavní a kopcem vyjíždím do města Starý Jičín. Parkujeme na docela hezkém náměstíčku. Podle půdorysu je poznat, že se jedná o starou obec. Nad náměstíčkem bdí socha nejúspěšnějšího českého exportního artiklu několika staletí – sv. Jan Nepomucký. Jeho sochu lze najít nejen téměř v každé vesnici u nás, ale také ve všech katolických zemích Evropy. Sv. Johánek po staletí nepřekonaný. A že jeho legenda byla nejspíš úplně jinak? Na tom vlastně vůbec nezáleží.

 

Když vystoupíme z auta, ujišťuji všechny, že hrad je jen pár kroků na kopci nad městem a mávnu kamsi do mlhy nad kostelem. Nikdo z nich to tu naštěstí nezná a tak netuší, že těch kroků je o něco víc. No, dlouho jsem tu nebyl a v hlavě mi utkvělo, že je to jen kousek, takže jsem vlastně ani nelhal. Vyrážíme do kopce. Mlha nás obkličuje ze všech stran a mrholení leze za límec.

Reklama

 

Blížíme se k hradu a vtipkujeme jaký to bude krásný výhled a jak nám krásně vyjdou fotky. Hrad je z větší části v rozvalinách, jen věž vstupní brány(?) je opravena a je v ní malé muzeum a nahoře vyhlídka. Zbytek tvoří už jen obvodové zdivo hradeb a paláců. Do věže se nedostaneme, protože kastelán to vzdal dávno před zavírací hodinou. Vůbec mu to nezazlívám. Kdo by taky chtěl vidět hrad v takovém počasí!

 

Jsme tam sami. Je ticho, jen z dálky sem zaznívá zvuk motorů aut, která se prohánějí po cestě, nad kterou po staletí vážně trůní tento kamenný strážce. Hrad je zahalen v závojích mlhy a zvláštní atmosféra tohoto místa nám najednou uzavírá ústa. Drápeme se na hradní vrcholek okolo cedulek VSTUP JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ a otevírá se nám nádherný pohled do útrob hradu. Uprostřed hradního nádvoří, které je někde pod námi pod hromadou zeminy a zřícených zdí, stojí nádherná borovice. Mlčenlivý strážce hradu. Život uprostřed mrtvých zdí. Místo schůzek milenců. Tady víly tančí za ranního oparu a duchové si dávají sraz při úplňku. S Tomášem se nadšeně rozbíháme po hradu. Míjíme další výstražné cedulky POZOR, PADAJÍCÍ ZDIVO! Nebo ZÁKAZ VSTUPU! NEPEZPEČÍ ZŘÍCENÍ ZDIVA! Vrháme se na každou zeď a každou klenbu. Všechno musíme vidět a všechno si vyfotit. Holky za námi hystericky křičí, ať si dáme pozor. Ať radši nikam nelezeme, ale my je už nevnímáme. Hrad je náš a my teď na chvíli patříme jen hradu.

 

Najednou jsem měl pocit, že tam někdo proběhl. Takový ten krátký pohyb, který člověk vidí bočním viděním. Než jsem otočil hlavou, byl pryč. Bylo to jako závoj ve větru, prudký pohyb mladého a pružného těla v bílých šatech. Nikomu nic neříkám, byl bych jen pro smích. Jen se pro jistotu jdu podívat k hradbám, jestli tam přeci jenom někdo není. Nic. Jen mlha a orosený keř zažloutlého ostružiní.

 

Rozpršelo se. Vracíme se k autu a čím dál hustější déšť nás popohání. Po cestě si dobírám Janu, která se chlubí, že má ke každé barvě oblečení jeden deštník. „Ty boty ti k tomu ale vůbec neladí!“ Durdí se, že je má v autě. Smějeme se a zkoušíme vypočítat na kolik životů má Jana deštníky.

 

Jsem rád, že jsme vůbec vyrazili. Z tepla domova se nejdřív vůbec nechce, ale řekněte sami, zažili byste doma něco takového?

 

Tenhle příběh věnuji Ivanovi Dererovi, který mi tak hezky pochválil podzimní atmosféru v minulém článku na blogu. Až si tohle přečte někde na pláži v Brazílii, tak doufám, že mu budou zábst nohy a mojito se mu bude zdát příliš teplé.