Na stěně posluchárny katedry filosofie v Olomouci visí nápis z Platónova sedmého dopisu o tom, že filosofii, tedy lásku k moudrosti (filein sofos) nelze nijak sdělit a předat pomocí slov. Natož psaných! Jenom společným soubytím a soužitím to snad lze. Přirovnává to k jiskrám, které vylétají z jedné duše do druhé a tam zapalují další oheň a ten se pak už sám živí (nebo zhasíná). Platón nevěřil psanému slovu a tak vždy, když čtu jeho dialogy, vzrušeně myslím zároveň na to, že to skutečně důležité předával svým žákům ústně jako nějakou tajnou nauku. Dialogy (ty krásné dialogy) používal jen jako popularizační příručky pro případné zájemce mimo akademii.
Slovo je tak úžasný fenomén, že celá moderní filosofie opustila metafyziku a zaobírá se jen slovy. Úžasnost a zrádnost slova je tak veliká, že Tomáš Akvinský chtěl před svou smrtí spálit celé své životní dílo. Za pomoci slov chtěl vystavět Stvořiteli obrovskou katedrálu ducha. Nakonec zjistil, že slova ho zradila, protože lásku kterou cítil k Bohu, nedokázala vyjádřit celá Summa .
Básníci nejí a nespí kvůli jedinému slovu, kvůli jediné čárce v básni. Tolik jich pilo, aby alespoň na chvíli otupili všechno to kolotání slov a pocitů v hlavě. Vždyť svět je tak plný, ale jak to všechno vyjádřit? A tak se mnoho básní rodí jako děti. A je u toho bolest a někdy chrlení krve. A někdy naopak, vypadne to z člověka a on ani neví jak, jen vysíleně sedí na židli a ztěžka dýchá.
Pokaždé, když se podívám na to, co napíšu, ptám se sám sebe: je to skutečně to, co jsem chtěl říct? Většinou se zhrozím toho, jak ta slova vypadají a jak vlastně říkají úplně něco jiného, než jsem chtěl říct. Nejraději bych všechno smazal. Většinou to neudělám, protože mi chybí pokora a taky proto, že si říkám, že ta slova jsou odrazem určité chvíle a teď už je jiná chvíle a já bych použil jiných slov, ale to bych udělal i zítra i pozítří… Jednou napsaná slova tak už nechávám být, jsou stopou v čase, jsou jako deníkový zápis.
Úžasnost slov jsem si vždy uvědomoval při čtení Tomanových Měsíců. Pět slov ve verši a přede mnou se otevírala celá krajina s poli a domy a nebem a tichem a horkem a všemi pachy takové krajiny. Pět slov a já jsem všechno cítil na vlastní kůži a po jablkách mohl vztáhnout ruku.
Slova říkají i to, co neříkají a často takto řeknou mnohem více. Skoro vždycky. Všimli jste si někdy, že prázdná slova, která se stále opakují získávají časem jakýsi obsah? Jsou jako duté věci, ve kterých nic není, ale když je používáte stále dokola, dutý zvuk, který vydávají, je nakonec naplní. Toho často používají politici a obchodníci. Jak často všichni nakonec podléháme stokrát opakované lži? Naproti tomu slova s tím nejdůležitějším sdělením se stálým opakováním vyprazdňují. Jsou důležité věci, které často neopakujeme, abychom nevyprázdnili jejich obsah. Věřím, že i to byl důvod, proč mnozí z těch, kteří přežili holokaust, nechtěli o tom mluvit. Nebyl to jen strach z minulosti, byla to i obava, aby se přílišným mluvením neznehodnotily ty hluboké vzpomínky na ty, kteří zahynuli. Jak vlastně slovy sdělit, to co tehdy lidé prožívali, když ta zkušenost je tak nevysvětlitelná a nepřenosná?
Někdy však takové opakování slov pomáhá. Když nemluvíme o svých děsech, stávají se silnějšími. Když však o nich budeme mluvit co nejvíce, jejich hrůza se téměř vytratí. Tohle psychologové už dávno vědí.
Vracím se k počátku (i Počátku), abych se pokusil nalézt odpověď na otázku, zda na počátku mohlo být Slovo. Slovo je ohraničeným vyjádřením neohraničeného pohybu. Pohyb od člověka ke člověku. Od člověka k Bohu. Křesťané by řekli, že také od Boha k člověku, vždyť každá mše je Slovem božím. Tak by slovo mohlo být i počátkem i koncem. Ave i Amen. Alfa i Omega.
A slovo nade mnou zase zvítězilo. Význam zůstal kdesi ukrytý a klávesa DEL neodolatelně láká. Zavírám notebook a jdu si číst slova těch, kteří umí ten pohyb zachytit.