Dalajláma říká, že se máme nejprve NAUČIT pravidla, abychom později věděli, jak je SPRÁVNĚ porušit. Pravidla, také můžeme říct KODEX je vždy nějaké zpětné uzákonění (ustálení, upevnění, zmražení,…) normy určitého chování. Pravidla mají jednu dobrou vlastnost, usnadňují život v každodenních drobných činnostech. Mají však také jednu špatnou vlastnost. Učením se těchto pravidel a jejich každodenním používáním se také zbavujeme možnosti dívat se na věci jinak, hledat jiné způsoby jednání a myšlení, a správně reagovat na měnící se okolní podmínky.
Dalajlámova věta o pravidlech není anarchistická, nechce bořit daná (dříve dohodnutá) pravidla. Vybízí ke studiu stávajících pravidel a zároveň vybízí k tomu, abychom si zachovali nezávislé myšlení, a v případě, že to bude nutné nebo dobré, tato pravidla porušili. Porušením těchto pravidel ukážeme ostatním možnost jiného přístupu, možná lepšího, a tedy můžeme přispět ke zdokonalení pravidel, k jejich vývoji. Vývoj, změna je přeci pro život přirozenější, než nehybnost a neměnnost.
Židovské náboženství má velice precizně propracovaný systém rituálních pravidel. Po staletí komentují a vykládají nejmoudřejší rabíni tato pravidla – tento kodex – a připojují další a další výklady a návody k tomu, jak chápat a uplatňovat tato pravidla. Židovská víra patří k nejstarším na světě, ale není to tím, že by tisíce let starý kodex bezvýhradně dodržovala. Rituální pravidla o košer stravě zná asi každý. Zároveň však platí, že pokud by člověk dodržováním těchto pravidel ohrozil život svůj nebo druhých, nemusí je dodržovat.
Obdivujeme-li dnes díla impresionistů, obdivujeme hlavně to, jakým způsobem porušovali daná umělecká pravidla. V každých dějinách umění se dočteme o tom, jak uměleckými pravidly svázaný akademický svět výtvarného umění se na konci 19. století dostal do slepé uličky. Pak se objevili impresionisté a odvrhli veškerá zastaralá pravidla a vytvořili nová.
Před lety mi kdosi vyprávěl příběh o jednom programátorovi. V devadesátých letech, kdy informatika byla u nás ještě v batolecím věku, vyhlásila jedna firma konkurs na místo programátora. Mezi podmínkami byla i znalost programovacího jazyka.
Přihlásil se také jeden mladý muž. Velmi dobře odpovídal na otázky výběrové komise. Udělal vynikající dojem, a tak až na samotný závěr se jej zeptali, jakou že tedy má praxi s daným počítačovým programem a zda ovládá i ostatní doporučené programy. Mladík sebevědomě prohlásil, že daný program vůbec prakticky neovládá, avšak teoreticky se zaobírá výpočetní technikou a ví naprosto přesně, co firma potřebuje, daný program se do půl roku naučí a vytvoří projekt, který firma potřebuje a dokonce jej udělá ještě lepší. Firma se rozhodla tohoto zajímavého člověka přijmout a on skutečně splnil všechno, co slíbil a nakonec ještě vytvořil lepší projekt, než si firma původně představovala. Člověk v té firmě, který rozhodl o přijetí tohoto muže, se rozhodl sice v rozporu s danými pravidly, ale díky odvaze a intuici udělal správné rozhodnutí.
Když jsem slyšel o takovém člověku, chtěl jsem ho samozřejmě poznat, a tak jsem se s ním seznámil. I když jsme se rozešli dříve, než jsme mohli spolupracovat na nějakém společném projektu, poznal jsem, že je to skutečně neortodoxní člověk. Dnes je, myslím, na volné noze a živí se jako konzultant-specialista na uživatelské rozhraní webových aplikací. Překládá odbornou literaturu, vyučuje na vysoké škole. Těch pár myšlenek, které mi sdělil jen tak mimochodem při našich rozhovorech, jsem ještě neviděl uskutečněné na žádném českém webu.
Výběr Kaplického Národní knihovny návrhu odbornou porotou vnímám stejně. Pominu teď to, že veškeré argumenty (mimo názory čistě estetické a urbanistické) proti výběru tohoto projektu jsou vymyšleny dodatečně a účelově, a omílají se stále dokola. Pokud by dané pozemky nemohly být pro knihovnu poskytnuty, musel by se přeci zástupce magistrátu v dané komisi ozvat, atd. atd.
Nejvážněji se však jeví argumenty o porušení pravidel soutěže. Ti, kteří vznášejí tyto námitky mají jistě pravdu, protože pravidla soutěže byla porušena. Která pravidla byla porušena? Pravidlo o nadzemním umístění fundusu knihovny a o dodržení rozměru stavby (tak, aby se vešla na daný pozemek).
Kaplický nedodržel podmínku první. Druhou porušil, ale ta není stěžejní a nakonec stejně prohlásil, že plošné rozměry se dají ještě zkorigovat. Napadlo však někoho z odpůrců celou věc obrátit? Kaplický vstoupil do soutěže, vědom si toho, že porušuje jednu ze stěžejních podmínek a tudíž riskoval, že jeho projekt bude vyřazen. Zároveň však byl přesvědčen, že jeho projekt je tak dobrý, že zariskuje a podmínku poruší. Tuto možnost měl každý z účastníků soutěže. Šlo o vlastní přesvědčení, kvalitu díla a odvahu. Porota jednoznačně vybrala tento projekt, protože jej považovala za nejlepší a učinila to s překvapující odvahou a přehledem. Její členové si byli vědomi toho, že kdokoliv může vznést protest právě z tohoto důvodu.
Jistě, byla zde i varianta zrušení soutěže nebo nevybrání vítěze. Mohla se vypsat nová soutěž s novými podmínkami, ale jak by to vypadalo, kdyby porota vybrala stejný návrh? Nebyli by pochybovači, kteří tak neochvějně lpí na formální stránce soutěže, stejně skeptičí? Nehledali by si nové důvody proti?
Pokud architekt nebo umělec poruší pravidla výběru, ale způsobem geniálním (nebo alespoň) výborným), neukazuje také trochu na ne dost velkorysé pojetí zadání? Architekt nebo umělec takovým porušením vlastně ukáže zadavateli, kam až může jít. To se zcela běžně stává při zadávání zakázky architektovi. Kdo si nechal navrhnout třeba dům, jistě mi to potvrdí. Netvrdím však, že nemůže být zadavatel natolik nadanou a vyhraněnou osobností, aby si nemohl prosadit právě a jedině svou představu.
Takové rozhodnutí není nijak ojedinělé, z dějin umění jsou známy spousty případů, kdy zadavatel zakázky se nepohodl s umělcem právě proto, že umělec nedodržel podmínky. Velcí umělci se nenechali často svázat formálními omezeními, když by museli ustoupit od svého názoru. Tyto případy jsou známy z hudby, architektury, malířství i sochařství. Kdo si dnes vzpomene na problémy Mozarta, Beethovena, Rodina, Michelangela nebo Caravaggia? Tyto malicherné spory jsou dávno ztraceny ve stínu jejich skvělých děl, která dnes obdivujeme. A to, co jim zadavatelé často vytýkali považujeme rovnou za nepochopitelnou slepotu.
Většina odborné veřejnosti, myslím, nikdy nezpochybnila kvality Kaplického návrhu. A tak se nepřímo ukázalo, že porota rozhodla dobře. Je obrovská škoda, že knihovna postavena nebude, věřím totiž, že správnost toho rozhodnutí by se jen potvrdila.
A nakonec chci vzkázat všem staromilcům a konzervativcům, ať si nejprve uvědomí, zda jim stejně bytostně, jako představa blobu na Letné, vadí např. Obecní dům vedle Prašné brány v Praze a kousek od nich Dům U Černé Matky Boží. Vzájemně nesrovnatelné a naprosto nehodící se styly.
Já nevím jak vy, ale já si vždycky rád dám kafe v Gočárově kavárně, koukám při tom na Prašnou bránu a těším se, až za rohem projdu okolo Obecního domu.