Pražské Divadlo komedie nabízí velmi zajímavý experiment v minimalistickém režijním pojetí Davida Jařaba. Scéna je oproštěna od jakékoliv popisnosti, dokonce téměř od jakýchkoliv rekvizit. Jevišti vévodí dlouhé dřevěné molo, které vybíhá hluboko do hlediště, na jeho konci stojí židle a celou scénu uzavírá vertikální plocha připomínající kachlová kamna. Jedinými divadelními efekty, které pomáhají hercům zaplnit jevištní prostor je hudba Petra Haase evokující míjení času. Naléhavé neodbytné míjení času, které se však zároveň vleče rychlostí tekoucího medu. Prach vířící se na dřevěném molu při každém prudkém pohybu postav je zajímavým detailem dotvářejícím dusivou atmosféru maloměsta.
Petrolejové lampy v režii Davida Jařaba ocení jen poučený divák. Dějová linie příběhu je osekána na jednotlivé obrazy, které přeskakují v chronologii příběhu tam a zpět a člověk, který nezná román se může v této hře snadno ztratit nebo nemusí úplně pochopit motivy jednání jednotlivých postav. Každý z obrazů v této hře má svůj přesný účel, ale více než objasňování jednotlivých událostí slouží k předvedení vnitřních tužeb, konfliktů a emocí Štěpky a Pavla. Štěpčinu touhu po naplněném vztahu a Pavlův strach ze smrti.
Jařab však překvapivě přesunul akcent ze Štěpky na Pavla Malinu. Zatímco v románu je ústřední postavou Štěpka, v této divadelní interpretaci se hlavní postavou stává Malina. Snad proto obsadil do hlavní role vynikajícího Karla Rodena a jeho postava zcela zaplňuje jeviště. Od první chvíle, kdy Karel Roden vstoupí na jeviště, je doslova cítit jeho obrovskou hereckou osobnost. Pavel Malina v Rodenově podání je nezapomenutelným divadelním zážitkem.
Napsat o Ivaně Uhlířové, že postava Štěpky v jejím podání je zcela ve stínu Karla Rodena, by nebylo spravedlivé, kdybych nezdůraznil, že to muselo být režisérovým záměrem. Románová Štěpka je sice citlivá žena, ale zároveň je nesmírně silná a to i fyzicky. Vždyť si Malinu vybojuje proti celé rodině a stojí při něm i když jí to působí bolest a zklamání. Absence scény, ve které Štěpka v zimě nese dlouhé kilometry Malinu na zádech, mi jen potvrzuje mé přesvědčení o Jařabově interpretaci. Štěpka Ivany Uhlířové silná není. Působí zakřiknutě a nevýrazně. A proti jejímu výkonu trošku mluví i některá herecká gesta, která jakoby převzala od filmové Štěpky Ivy Janžurové.
Zato Štěpka Pavly Tomicové na prknech Klicperova divadla je neskutečným hereckým koncertem (už jsem o této hře psal) a po pražském představení jsem se nemohl zbavit lákavé představy, jaký by to byl zážitek vidět v Jařabově dramatizaci vedle sebe Karla Rodena a Pavlu Tomicovou.
Rajmontovy Petrolejové lampy nabízejí „všechny ty krajky a kloboučky“, kterých se Jařab chtěl zbavit, přesto je i toto představení výborným zážitkem, hlavně díky Pavle Tomicové, která se nenechala ani v nejmenším ovlivnit slavnou filmovou předchůdkyní. Ivan Rajmont zachoval chronologickou linii příběhu a jeviště zaplnil postavami, jak se na „klasické“ divadlo sluší. Proto je tato inscenace lehčeji stravitelná pro diváky, kteří román Jaroslava Havlíčka nečetli. 
Ještě se těším na dramatizaci Juraje Herze v Divadle Na Jezerce, aby mé srovnávání bylo úplné. Herecké obsazení Bára Hrzánová – Radek Holub je příslibem skvělých hereckých výkonů a hlavně vyrovnané herecké dvojice.
Petrolejové lampy v Klicperově divadle i v Divadle komedie rozhodně stojí za vidění. Končím stejně jako jsem začal – divím se, že dramatizace Petrolejových lamp jsou stále uváděny, protože Havlíčka už dnes téměř nikdo nečte. Drama podle Havlíčkova románu je pro herce výzvou – obzvlášť po Herzově filmové adaptaci, pro diváky však také.