Nevím, jestli bych mohl být takovým novinářem. Na to, aby člověk psal pro média, musí být asi dost otrlý a to já nejsem. Vědomí, že vypustím na veřejnost nepravdivou nebo mylnou informaci by mi nedalo spát. To je dost velká zodpovědnost, ovlivnit názory tisíců lidí třeba lží. Tak nějak začínám chápat, proč politici jsou alergičtí na novináře. Myslel jsem si, že tu nevraživost si vysloužili za věčně dotěrné dotazování se na nepříjemné věci, ale pravda bude nejspíš někde jinde. Pokud si připustím takovou možnost, pak mě jako druhá věc napadne, zda mohou být novináři zneužíváni. Třeba svými zaměstnavateli, kterým jde přeci pouze o prodejnost titulu (sledovanost pořadu). Nebo nějakými zákulisními spolky. Novináři tak často vytvářejí nepravdivý obraz světa a lidí a ani je to, zdá se, příliš netrápí. Uvedu jen dva příklady, které znám podrobněji a které se mě dotýkají.
Příklad prvý: Gottland
Nedávno jsem si ověřil „kvalitu“ českých médií sám. Po sporech o knihu Gottland mezi nakladatelem a stejnojmenným muzeem Karla Gotta, kdy kniha musela být načas stažena z prodeje, jsem se dočetl v MFDnes, že křest knihy (který pořádáme my) se nekoná. Přestože toto periodikum dostalo jasnou informaci, že křest knihy proběhne v každém případě, i kdyby se měla křtít blíže neurčená kniha. Tato vyložená lež novináře Baďury málem ohrozila celou akci, protože polský autor, ani křtitelé pak nechtěli přijet. Všichni si přečetli o údajně zrušené akci a byli na naše knihkupectví rozzlobeni. Jsem zvědav, kolik čtenářů na křest této zajímavé knížky nakonec přijde, když se všichni dozvěděli, že se akce nekoná.
Příklad druhý: Jarek Nohavica
Po opětovné resuscitaci kauzy Nohavicovy spolupráce s StB a jeho údajného donášení na Kryla, kterou zahájil svou písničkou Jaroslav Hutka, se vyrojila celá řada článků a komentářů na toto téma. V MfDnes jsme se tak mohli od Markéty Radové 14. listopadu 2007 dočíst: „Na spolupráci písničkáře s tajnou komunistickou policií upozornili před zhruba rokem a půl týdeník Respekt a Lidové noviny. Informovali o Nohavicově vyslání na koncert emigrantům do Vídně, odkud měl informovat o činnosti Karla Kryla a Pavla Kohouta. A také tak učinil, ačkoli nešlo o závažné informace. Pro tajnou policii však měly velký význam.“
V článku Respektu č. 22 z roku 2006 se však nikde nepíše o vyslání Nohavicy do Vídně StB. Pro novinářku v MfDnes je to hotová věc. Jarek Nohavica v rozhovoru popírá, že by cokoliv řekl o Pavlu Kohoutovi. V rozhovoru pro Respekt řekl: „O Pavlu Kohoutovi ani svém kamarádovi Mirkovi jsem před tím estébákem nemluvil, nevím, jak k tomu přišel. Dokonce mi zamlčení schůzky s Kohoutem vyčítal při dalším výslechu“ A není důvod mu nevěřit, protože rozhovor je celkem otevřený a jeho vyjádření upřímná. V článku MfDnes se pak ještě zopakuje jako jistá věc, že pro StB měly informace od Nohavicy velký význam. To však v původním článku Respektu vyslovuje Jaroslav Spurný pouze jako svůj názor a to ještě v jistém kontextu. A to se ani nechci pozastavovat nad smysluplností prohlášení, že: „…ačkoli nešlo o závažné informace…měly velký význam.“ Doložení tohoto prohlášení nikde.
Číst ve spisech StB znamená znát okolnosti, chápat fungování této komunistické represívní složky a také umět tzv. číst mezi řádky. Pro mladší generaci jen připomínám, že jde o sdělení, které je v textu třeba hledat v náznacích a často v tom, co se nezmiňuje vůbec. Těchto šest listů však je sepsáno jakýmsi kpt. J. Liberdou a Nohavica jej nepodepsal. Nebyl by to první případ, kdy si estébáci „domýšleli“ hlášení, aby rozvinuli skoupá a nicneříkající donucená hlášení.
Jak investigativně však postupoval v této kauze Respekt před rokem a půl? Dost povrchně. Jednak nikdo nic neví o onom kapitánovi Liberdovi, jednak se ve spisu objevuje ještě jeden spolupracovník StB pod krycím jménem Španěl, který měl Nohavicu doprovázet. Pan redaktor Spurný však nejspíš ani jednoho nekontaktoval. V rozhovoru mi pak ještě chybí hodně zásadních otázek. Kdyby pan Spurný byl pečlivější a toto tak nesmírně důležité a citlivé téma dotáhnul dokonce, nejspíš by teď nemusel Hutka skládat tu svou přihlouplou písničku a my všichni bychom teď nebyli v zajetí omylů, dezinformací a polopravd.
Tolik jen ke dvěma příkladům z tzv. seriozního tisku. Bulvár jsem rovnou vynechal. Jsem nejspíš nenapravitelný idealista. Představuji si novináře jako fanatiky pravdy, kteří nikdy nevypustí do oběhu neověřenou informaci. Představuji si ty lidi jako profesionály se stavovskou ctí, která člověku prostě nedovolí odfláknout svou práci. Minimálně v případech, kdy jde o otázku viny či neviny jednoho člověka. Protože pokud takoví nejsou, k čemu je máme? Nestačily by nám pak místní drbny?
Jarek Nohavica ukazuje spisy StB