Režie nejtemnější Shakespearovy tragédie se ujal jeden z nejpopulárnějších polských herců Jerzy Stuhr, kterého český divák zná hlavně z filmové komedie Sexmise. Sám sebe obsadil do hlavní role a tak na jevišti zároveň sledujeme herce, režiséra a divadelní postavu, která režíruje smrtonosné intriky na své cestě za mocí. Svou postavu Jerzy Stuhr umístil do samého středu celé inscenace. Ostatní postavy jsou planetkami, které kolem ní krouží po eliptických drahách, které jsou jim vnuceny. To vyvolává v mnoha kriticích pocit, že Jerzy Stuhr stáhl veškerou pozornost pouze ke své roli a dovozují tím, že svou úlohu režiséra a herce v hlavní roli nezvládl. Já si to nemyslím, Stuhr stahuje veškerou pozornost na sebe zcela záměrně. Ostatní herci se místy stávají statisty, loutkami v jeho rukách, ale co může lépe vystihovat zvrácenou povahu Ryszarda III.? Egocentrický, zlý, zákeřný a vypočítavý Ryszard III žije ve svém prázdném vnitřním světě, kde existuje pouze on a jeho touha po moci. Na ostatní lidi se dívá jako z nějaké bubliny, jsou to pro něj stíny tam venku, které jsou dobré leda tak proto, aby s nimi mohl manipulovat.
Richard je v podání Jerzyho Stuhra odporný, nelidský skřet. Jeho zmrzačení není však ztvárněno fyziologicky, ale psychologicky. Je to mrzák duše, který má sice nehybnou paži, ale na první pohled si toho člověk ani nevšimne. Vlastně nikdo si toho nevšimne, lidé okolo Richarda si o něm sice nedělají žádné iluze, ale o jeho skutečné povaze se dozvídají až ve chvíli, kdy se stávají jeho obětmi. Nepřipomíná vám to něco? Celou hru jsem musel myslet na dva největší duševní mrzáky 20. století, kteří toužili po moci a bohužel se k ní i dostali – na Adolfa Hitlera a Josipa Stalina a na jejich ochotné pomahače.
Hra je aktualizována, jak srozumitelným moderním jazykem (nakolik jsem to u polštiny mohl posoudit já), tak i kostýmy a skvělou scénou Marka Brauna, která byla do prostor hradu zčásti přenesena. Objevuje se na ní i veliká mříž, která – řečeno slovy Karla Kryla – je znamením doby.
Hra začíná promítáním záběrů, na kterých liduprázdnými ulicemi Krakova projíždí Richard v tanku. Liduprázdné ulice mohou být odkazem na stanné právo v Polsku, tank zase symbolem okupace a potlačování svobody. Ryszard III. jedoucí sám v tanku vylidněnými ulicemi města je metaforou neprávem uzurpované moci, která se nakonec musí udržovat u kormidla jen za pomoci násilí. Taková moc se zdá neotřesitelná, ale jen do doby, než se proti ní postaví organizovaný odpor. Marně pak ze své bubliny volá král Ryszard III. „království za koně!“. Své věrné stíny, které pro něj dělaly "mokrou" práci poslal dávno také na popraviště a na blízku není už nikdo, kdo by chtěl stát na straně tyrana.
Postava Ryszarda III se nijak nevyvíjí, nemá se vlastně kam vyvíjet. Je to stejné jako u Stalina, můžete přečíst mnoho životopisů, ale v žádném se nedočtete o nějakém duševním vývoji. Takoví lidé se od určité doby ve svém životě vyznačují pouze touhou po moci, chladnokrevností, krutostí a vůlí. Nemají se kam vyvíjet, protože vývoj se tvoří pochybováním, otázkami a hledáním správné cesty. A oni nepochybují, znají svůj cíl – mít co největší moc. Jenže, když jí dosáhnou, pocit uspokojení brzy opadá a nahrazuje jej jiný pocit. Strach, že je o jejich moc někdo připraví stejně podlými prostředky.
Ryszard III. je vynikající představení při kterém běhá mráz po zádech, když si člověk uvědomí, jak stále stejný je ten nerovný souboj mezi slušnou většinou a několika duševními mrzáky, kteří ji chtějí násilím ovládnout. Na působivosti hře neubraly ani technické problémy se zvukem a světlem, které polští technici v cizím prostředí podcenili. Lituji, že jsem si na toto představení nezajel do Krakova. Na Letních shakespearovských slavnostech v Ostravě byla hra uvedena naposledy.
Vladimírovi Polákovi a jeho herecké družině PaS de Theatre patří veliký dík za to, že zprostředkoval Ostravě tak skvělý divadelní zážitek, o kterém bychom jinak vůbec nevěděli.
