Nutno říct, že naše společnost a náš vzdělávací systém dává zapravdu pragmatikovi, bohužel. Učíme děti, že konformita, povrchnost a lež jsou přirozenou součástí života a kdo se jimi řídí, ten i získává výhody. Není to jen záležitostí minulého režimu, týká se to i dneška. Řeknu jen jeden typický příběh z mnoha.
Píše se rok 1998 a národ zachvátila hokejová horečka. Náš tým se dostal do semifinále a čeká ho Kanada. Některé obchody, fabriky a instituce se na dobu utkání zavírají. Školy ne. Není však výjimkou, že některé třídy jsou v den zápasu poloprázdné. V jedné ostravské rodině, kde prožívají každou vrcholnou sportovní událost, je rozhodnuto, že celá rodina bude sledovat zápas. Dceři napíšou omluvenku. "Napíšeme ti, že tě bolela hlava" navrhuje rodič. Dcera se ohradí: "ale to je lež, neměli bychom napsat raději pravdu?" Matka si vzpomene na dobu svých mladických ideálů, uvědomí si, že dcera má pravdu a napíše omluvenku s tímto textem: Omlouváme dceru pro její nepřítomnost ve škole z důvodu sledování semifinálového hokejového zápasu Česko-Kanada. Otec jen zakroutí hlavou nad šíleným nápadem žen, ale připojí i svůj podpis. Matka s dcerou jsou spokojené, nemusely lhát.
V pondělí se v hodině třídního učitele tvoří dlouhá fronta žáků s omluvenkami. Učitel rádoby vtipně komentuje vzájemně si podobné omluvenky hláškami typu:
„ták bolest hlavy, jó? No, to bývá často od televize…“
Pronáší podobné věty u každého a koulí přitom očima, aby dal všem najevo, že samozřejmě ví, že nevolnost to rozhodně nebyla. Když se téměř polovina žáků třídy vystřídá u jeho stolu s omluvenkami o náhlé nevolnosti, přijde na řadu dívka s touto omluvenkou. Třídní učitel ji vezme do rukou a nevěřícně hledí na ten kousek papíru. Přečte si to pro jistotu ještě jednou, trochu rudne a ptá se:
"A to má být co?"
"Omluvenka", odpovídá žákyně.
"No, to vidím", zvyšuje hlas učitel. "Ale takový důvod pro omluvu absence ve škole je nepřípustný!"
Dívka se nechápavě a bezelstně ptá: "a proč? Vždyť přece všichni zůstali doma kvůli hokeji?!"
"No, to, ale to…" zakoktá se učitel "ať přijdou rodiče do školy!"
Otec oné dívky doma prohlásí, že jim to říkal. Vezme si z ledničky pivo a odmítne jít do školy. Matka vyráží za třídním učitelem sama. V jeho kabinetě se dialog opakuje a ke konci se snaží učitel poučovat matku o výchově. Rodička prohlásí, že nebude učit svoji dceru lhát, omluvenku nepřepíše, že je na ní hrdá a práskne dveřmi. Doma pak prohlásí před celou rodinou: „Je to idiot!“ tím celá záležitost pro rodinu končí, ve škole pak ředitelskou důtkou pro dívku za neomluvenou absenci ve škole onoho památného dne v pátek 20. února 1998.
Takže, vyplatí se u nás říkat pravdu?