Je páteční noc. Třináctého února. Den před svátkem zamilovaných, který je dobrý leda tak pro – květináře. Jsem doma. Jako každý pátek. V mé garsonce je ticho. Mám rád ticho. Do tmy svítí jen lampa u mého křesla a já v něm uvelebený čtu. Mám rád ticho, ale v paneláku není nikdy ticho. Když sedím takhle sám, slyším jak sousedka vedle nervózně přepíná televizní kanály. Od sousedů na druhé straně zapláče dítě, ale jen na chvíli, než jej matka utiší. Ti dva pode mnou se zase hádají, slyším dokonce útržky vět. Nechoď ke mně, říkám nechoď ke mně! Bušení na dveře. Mrcho! Ty potvoro! Prásk. To zaduněly dveře od jejich bytu a těžký chlapský dusot se vzdaluje po schodišti. Najednou jako by se ztišil celý dům. Nastalo téměř absolutní ticho.
Zaposlouchal jsem se do té neskutečné chvilky ticha. Je to tak oblažující pocit. Být sám v tichu a vnímat jen svůj vlastní tep, své myšlenky a svůj dech. Najednou mě něco vyrušilo, znělo to jako nějaký stroj, jako parní lokomotiva, která se blíží z velké dálky. Rytmické zvuky jejích kol a pístů jakoby zněly nejprve šeptem, ale postupně se přibližovaly a byly stále hlasitější. Odfukování páry, tření ojnic, to vše bylo stále blíž a blíž. Mé myšlenky se už toulaly někde v anglické krajině před sto lety a viděly v yorkshirském panství vlak projíždět mezi zelenými loukami, na kterých se pásly ovce.
Můj zrak se jako pták vznesl nad krajinu, zakroužil nad rovnoběžkou trati a zamířil k vlaku. Lokomotiva se v oblaku kouře a páry řítí po trati, můj zrak se snáší k zemi jako při střemhlavém letu, v poslední chvíli se vyhýbá obratným manévrem pražcům a zamíří přímo proti vlaku. Vlak supí a hučí a velkou rychlostí se blíží ke mně. Letím mu přímo vstříc, čelo velké černé lokomotivy se zvětšuje, vzduch okolo se tetelí horkem, pára syčí, ojnice, šoupátka, písty a hřídele se otáčejí a pohybují v pravidelných rytmech, vše do sebe zapadá a klouže sem a tam, samotné tření součástí není slyšet, vše se ztrácí v hluku syčení, pískání a hučení páry. Hu sss hu sss hu sss hu sss hu sss hu sss. Lokomotiva je stále větší a větší, už mi zakrývá skoro celý výhled, všude je horko, hučení stroje je ohlušující, můj pohled se už téměř sráží s černým a lesklým kovem lokomotivy, ještě vteřinu, půl vteřiny, už cítím na čele horko sálající z pláště stroje… aááááááh
Trhnul jsem sebou jako bych skutečně narazil hlavou do ocelového plátu. Kniha mi leknutím vypadla na podlahu a těžká lesklá vazba práskla celou plochou o parkety. Mé tělo se v křesle prohnulo a vymrštilo jako luk. Aááááááh slyšel jsem stále tlumený výkřik, který už přecházel do chrčivé guturály. Instinktivně jsem si sáhl na hrdlo jako bych sám chtěl udusit ten výkřik, ale jakmile jsem se dotkl vlastního krku, uvědomil jsem si, že to nekřičím já. Ten umírající výkřik dokonce nebyl ani tak hlasitý, jak se mi ještě před vteřinou zdálo. Ne, to nemohl být můj hlas, dokonce jsem si začal uvědomovat, že ty odcházející přidušené hlasy jsou dva. Ano, jsou dva, teď už to jasně rozeznávám, oči mám do široka otevřené a ústa taky.
V pokoji nad mým bytem v tu chvíli klesají dvě nahá těla lesknoucí se potem na koberec. Sálají horkem a námahou, zpocená kůže se jim téměř nezřetelně třese jako v horečce, jejich klíny prapodivně do sebe v sedu zapletené se od sebe pomalu odtrhávají jako plástve medu.
Srdce mi ještě divoce tepe, ale mozek už nemilosrdně skládá střípky mozaiky do logického úsudku. Jsi tady sám. Zvedám knihu z podlahy a zasouvám ji opatrně do jediné volné škvíry mezi ostatní svazky v knihovně. Druhý díl Encyklopedie železnic…
Pro zvědavce, kteří chtějí vědět, jak to funguje…