Zachváceni horečkou
Všechny nové státy poválečné Evropy, které byly vymyšleny a namalovány ve Versailles v roce 1919 zachvátila stejná imperialistická horečka, která vehnala mocnosti do Velké války o pět let dříve. Bez ohledu na to, zda tyto státy byly demokratické, monarchistické, vedené bolševiky nebo důstojnickými klikami. Každý chtěl pro svůj stát urvat co největší kus území. To však ve střední Evropě nejde jinak, než na úkor sousedů.
Bezvadně se k tomu hodila myšlenka Woodrowa Willsona o právu národů na sebeurčení. Američané jsou stále stejní, své myšlenky a koncepty projektují i do kultur a regionů, jejichž spletitým a jemným vztahům utvářejícím se po staletí, pramálo rozumějí. Se svým sympatickým demokratickým pragmatismem tak často napáchají více škod, než užitku. Neházejme jim však na hlavu viny, za které nemohou.
Tam, kde záminka právo národů na sebeurčení nedostatečně omluvila vojenský vpád na cizí území, vypomáhaly si nové národy také zaklínadly historických hranic, arbitráží, plebiscitů nebo strategického zájmu. Maďarsko tak mohlo operovat s termínem historických hranic Horních Uher vůči Československu, čeští Němci se zase mohli odvolávat na právo svého národního sebeurčení a Poláci mohli použít obojího vůči ČSR i Ukrajině atd.
Zůstává otázkou, jestli modus vivendi stvrzený po první světové válce ve Versailles měl alespoň teoreticky šanci na úspěch. Prakticky však nefungoval od samého počátku a definitivně zanikl v říjnu 1938 na konferenci v Mnichově.
Popřením práva národů na sebeurčení byl vlastně už vznik samotného Československa. Soustátí Čechů, Němců, Slováků a Rusínů nemělo žádné historické opodstatnění. Třebaže si klišé o historických hranicích Království českého opakujeme po generace do omrzení. Myslíme však přitom na Šumavu, Krušné hory a Krkonoše; ne tak už na Tatry a Karpaty.
Těšínská jablíčka sváru
Česká delegace v čele s Edvardem Benešem ani nezakrývala před spojeneckou Francií, že důvodem k nárokování Těšínska, Bohumínska a Karvinska je uhlí a bohumínská železnice, tedy strategické důvody. Používat národnostní princip při zabírání území, které bylo tak národnostně promíchané, nebylo ani možné. Princip historických hranic zde také nebylo možné použít, protože buď by těšínské panství připadlo ČSR celé, pak však s velikou polskou minoritou nebo by připadlo Polsku s přesně opačným účinkem. A zkuste říct v Ostravě: Ostravica granica!
Francie coby garant a arbitr versaillského systému se dostala do schizofrenního postavení. Dva její spojenci se dostali do sporu o těšínskou zem a v případě vojenského konfliktu byla zavázána pomocí oběma stranám(!). Francouzští spojenci byli tak bezradní, že by dokonce přistoupili i na návrh osamostatnění Těšínského knížectví, který vzešel z uhlobaronských kruhů (nejspíše Wilczků) sledujících vlastní podnikatelské záměry.
Představuji si, jak Francie jako dospělý muž držela v obou rukou dva peroucí se kluky ČSR a Polsko. Polsko bylo klukem větším a silnějším, ale zároveň se pralo s ukrajinským výrostkem. Toho český klučina využíval a kdykoliv to bylo možné, kopl svého silnějšího bratrance do zadku.
Nechci se tady zabývat sporem o Těšínsko, který vlastně nebyl nikdy uspokojivě rozřešen. Byl jen násilně umlčen. Později. To už jiný sekáč – ruský chasník, držel dva peroucí se kluky pod krkem, oba zpohlavkoval a přinutil je podat si ruce. To bylo v roce 1958. Projevilo se to i tím, že Polské Ostravě se začalo říkat Slezská Ostrava a tradičnímu fotbalovému klubu SK Slezská se začalo nepochopitelně říkat FC Baník. Dnes se říká Baník, pi*o! a historii sporu se nikdo ani neodváží připomenout.
Polsko se vůči ČSR nechovalo zrovna přátelsky, ale nejsme žádné holubičí povahy utiskované okolními dravci. Naše máslo na hlavě nám zajímavě připomněl francouzský historik Alain Soubigou1. Jedná se o případ tatranské vesničky Javorina.
Javorzina? Javorina? Javořina!
Většina z nás o této horské vísce sotva slyšela a přitom právě její případ zhoršil vztahy mezi oběma národy natolik, že se již nikdy nestačily napravit.
Javorina je bezvýznamná víska ležící ve výšce 1018 metrů n.m. v malém údolí východních Tater. Při stanovování slovensko-polských hranic v roce 1920 ve Vysokých Tatrách si bez jakéhokoliv racionálního důvodu usmyslel Edvard Beneš, že Javorina musí přináležet k ČSR.
Vytyčování státních hranic se v pohořích běžně vede po linii rozvodí, tedy po hřebenech hor. Stejným způsobem přistoupila spojenecká komise i k oblasti Tater. Při stanovení státních hranic na linii hřebenů se tak víska Javorina octla na polské straně. Edvard Beneš však tvrdošíjně trval na tom, že tato vesnice i s údolím ohraničeným řekou Biela Voda musí patřit ČSR.
Marně francouzská i polská strana naléhala na Beneše, aby od tohoto nesmyslného požadavku ustoupil. Marně nabízeli velitelé vojenských misí v Polsku i ČSR generálové Weygand a Mittelhauser rozumná kompromisní řešení, která vždy vycházela v této pidikauze výhodněji pro českou stranu. Marně polská strana nabízela dokonce územní kompenzaci u vesnice Osztornya. Marně český velvyslanec varoval Beneše, že tato kauza bude mít na polskou veřejnost velký psychologický vliv. Beneš trval na svém.
Proč byl Beneš tak uvzatý? Vypadá to, dedukuje Soubigou, že český ministr zahraničních věcí při své lednové návštěvě Slovenska nerozvážně slíbil slovenským představitelům, že v této oblasti bude prosazovat maximální požadavky. A jeho ješitnost by nejspíš nesnesla prohru… Jinak se ani jeho postoj vysvětlit nedá.
Beneš nakonec, po téměř čtyřech letech, prosadil svou. Ovšem za cenu urážky polské strany, která ze sporu vyšla s pocitem nespravedlnosti. Stačilo, aby se tohoto tématu chytil tisk, který rozdmýchal nacionalistické vášně a vztahy obou zemí se octly na bodu mrazu. Ze svých míst v Praze a Varšavě byli vyměněni velvyslanci, kteří měli s hostitelskými zeměmi přátelské a úzké vztahy a obchodní bilance se propadla k bezvýznamnu.
Odmítnutá pomoc v nouzi
Když se v roce 1919 vydala polská vojska na romantický výpad na Ukrajinu a do Pobaltí, nenašli pro svůj podnik v Evropě žádné pochopení. Lidé měli plné zuby válek a chtěli mír. O bolševickém Rusku tehdy panovaly mezi zradikalizovaným evropským dělnictvem mylné představy. A tak Rusko tehdy pro radikální socialisty představovalo naději na změnu, přesněji revoluci i v jejich zemích. Ani vedoucí představitelé evropských států nebyli nadšeni. Ikdyž by se jim myšlenka na zničení bolševického nebezpečí líbila, nevěřili na úspěšnost takového podniku.
Když však polská vojska postoupila hluboko do ukrajinského území a do Litvy, začali leckteří vládcové koketovat s myšlenkou na podporu Polákům. Byla to malá sázka na obrovskou výhru. Dříve než však západní státy stačily cokoliv podniknout, ruská bolševická vojska pod vedením Tuchačevského² stála před Varšavou. To byl konec legrace. Tady hrozil nejen zánik Polska jako samostatného státu, ale také přiblížení bolševické revoluce až na hranice Německa a ČSR. Francie, která byla vojenským spojencem Polska se rozhodla alespoň pro zásobování polské armády zbraněmi.
Je s podivem, že nikdo si už tehdy nepovšimnul, že poprvé byla porušena smlouva a dané slovo, že tehdy poprvé Francie zradila svého spojence, který měl nebezpečnou úlohu tvořit cordon sanitaire proti ruskému nebezpečí pro celou Evropu…
Nicméně alespoň vysláním zbraní a dobrovolníků se Francie na poslední chvíli snažila pomoct svému spojenci. Jenže další její spojenec ČSR odmítal pouštět muniční vlaky přes své území. Tedy, vláda by nebyla až tak proti, ale železničáři, kteří sympatizovali s krajní levicí, odmítali poslušnost.
Je dobré připomenout, že podobné odmítání se odehrávalo tehdy v anglických, francouzských, italských přístavech a belgických továrnách, ale s těmi si jejich vlády nakonec dokázaly poradit. Se socialistickými dělníky a železničáři si československá vláda poradit nedokázala. Je důležité vědět, že už tehdy mezi socialisty působilo extrémní levicové křídlo, které přijímalo příkazy z Moskvy4, tedy pátá kolona. Nedlouho poté se toto křídlo odštěpilo a vznikla KSČ.
ČSR tak blokovalo důležité dodávky vojenského materiálu pro Polsko ve chvíli, kdy se před Varšavou rozhodovalo o bytí a nebytí polského národa a to je, myslím si už dostatečný důvod k nedůvěře a nepřátelství mezi oběma národy.
Takže když si dáme dohromady nevyřešený spor na Těšínsku, netaktnost E. Beneše (který se nijak netajil svým despektem k Polsku³) a v podstatě nepřátelský postoj ČSR v době největšího ohrožení Polska, můžeme se divit, že se Polsko ocitlo na straně nepřátel ČSR?
Stejně jako je z geopolitického hlediska pro každého, kdo by chtěl ovládnout Evropu, nezbytné obsadit české území5, tak je pro bezpečnost českého státu důležité samostatné, spojenecké a přátelské Polsko. Jsem přesvědčen, že to platí dodnes a v událostech z dvacátých a třicátých let minulého století můžeme najít inspiraci pro přemýšlení nad přijetím/nepřijetím amerického obranného systému u nás. Ani lhostejný, ani nepřátelský soused na sever od našich hranic, není pro český stát bezpečný.
____________________________________________________________________
¹Alain SOUBIGOU: Tomáš Garrigue Masaryk. Paseka
²později Stalinem popraveného na základě dezinformací, které obdržel od Beneše.
³tady je zajímavé připomenout, že v londýnském exilu Beneš přišel s návrhem Československo-polské konfederace (!), ale nakonec dal stejně přednost bolševickému Rusku. To je na samostatné zamyšlení. Viz Toman BROD: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia
4Ferdinand Peroutka: Budování státu.
5Podle německé vojenské doktríny