Vím, že není snadné „změnit svět“, ale věřím, že podaří-li se nám změnit jeden život, měníme zároveň i svět. Helena Houdová, Miss ČR
Čas od času mě napadne, jestli všechno co dělám, není marné. Napadá mě, jestli bych neměl být někde úplně jinde a dělat něco úplně jiného. Dělat něco skutečně důležitého. Pomáhat lidem. Na světě je tolik utrpení, tolik bolesti a tolik potřebných, a já se plahočím někde uprostřed Evropy za tou svou představou štěstí. Řeším problémy, které mi připadají důležité, rozčiluji se, honím se. A zatím jinde umírají lidé bez naděje…
Pan farář mi říkal, že na to nemám myslet. Mé místo je prý tady a můj úkol je dělat to, co dělám. Jistě znáte příběh Nicolase Wintona nebo Raoula Wahlenberga. Představuji si, jak jim říká farář to samé, oni ho poslechnou, a ty tisíce mužů, žen a dětí nikdo nezachrání.
Tyto myšlenky mě napadají zase. Byl jsem u toho, když Olga Sommerová tento dokument promítala v předpremiéře žákům Waldorfského lycea v Ostravě. Tato škola připravuje žáky na práci v sociální a humanitární oblasti. Budoucí humanitární pracovníci tak mohli vidět ten nejlepší možný příklad.
„Neumím si vzpomenout na jeden, dva dny v životě, kdy jsem nejedla. Pro zdejší lidi je to každodenní realita“. Eva Holubová o vesnici v Peru, kterou navštívila.
Dokument sleduje čtyři humanitární projekty, které zaštiťuje a podporuje miss ČR Helena Houdová (asi budu muset zase sledovat tuto soutěž krásy, jestliže vybírá tak úžasné ženy). „Miss Peru nemyslí na peruánské děti tak, jako česká Miss odněkud ze střední Evropy.“ Říká jeden z peruánských spolupracovníků Nadačního fondu INKA, kterou založila entuziastická Olga Vilímková. S ohromnou energií se v nejchudších horských částech Peru věnuje vzdělávání dětí, které očividně nikoho nezajímají. Na tomto projektu mě zaujaly hlavně dvě věci. Pomoc je směřována pouze talentovaným dětem, které mají zájem se vzdělávat a snahou donátorů je, aby se tyto vzdělané děti jednou vrátily do svých domovů a pomohly zlepšit šílené životní podmínky zdejších lidí. Navíc jsou podporovány, aby nadále pěstovaly své zvyky a udržely si svou kulturu.
Dalšími projekty, které sleduje dokumentární kamera, a které podporuje Helena Houdová jsou: Humanistické hnutí působící v Africe, Nadační fond Slunečnice Heleny Houdové a slovenská nadace Magna Denisy Augustínové a Martina Bandžáka.
Především pomoc Denisy Augustínové a Martina Bandžáka dětem postiženým virem HIV v Kambodži na mě silně zapůsobila. Tito dva mladí sympatičtí lidé ze Slovenska nemohou sice zachránit život dětem s AIDS, alespoň jim však zabezpečí léčbu, domov a pocit, že je někdo má rád.
„Neznám slovo nejde“. Denisa Augustínová. Spoluzaložila v Kambodži sirotčinec pro děti s HIV.
Zvlášť pohled do sirotčince v Kambodži na dovádějící děti s HIV je silným momentem filmu. Režisérka se vyhýbá lacinému zobrazování šokujících záběrů. Stačí příběhy vypravované o těch dětech…
Hlubokým poselstvím dokumentu je hlavně ta samozřejmost, se kterou se mladí lidé z Čech a ze Slovenska vydali do dalekých zemí, kde pomáhají dětem. Dětem, které nakonec vypudily i vlastní rodiny. Dětem, které byly vyhnány do ghet, zůstaly na ulicích a bez pomoci. Dětem, o kterých by cynik prohlásil, že stejně umřou a nemá cenu jim pomáhat, protože mají nevyléčitelnou nemoc. To nejhlubší lidství a láska se projevuje právě v pomoci těm nejopomíjenějším.
Po zhlédnutí tohoto dokumentárního filmu si opět uvědomuji, jak malicherné jsou problémy, které často řešíme, a jak nádherná a bohatá je země, ve které žijeme. Stačilo by docela málo úsilí – jen zastavit plýtvání se státními financemi a z ušetřených peněz by se dalo pomoci tolika dětem na celém světě k docela obyčejným věcem jako jsou miska rýže, pastelky nebo boty.
Tolik Wintonů žije mezi námi a my to ani nevíme. Všichni však do Afriky nebo Peru jezdit nemusíme, stačí docela malá pomoc z Čech. Třeba adopce na dálku…
Pro zájemce připojuji odkazy:
http://www.projektmedela.org/projekt.html
http://novyhumanismus.cz/adopce/vs_humaniste.php?pouze_neadoptovane=ano
http://www.sunflowerchildren.org/
http://www.muzydetem.cz/napln/