Kdo bojuje proti komu?
Ten kdo mluví o konfliktu mezi Izraelem a Palestinci, nepřijatelně zjednodušuje už na samém počátku. V té oblasti neexistují dvě jednolité strany konfliktu, stejně jako neexistuje jednoznačný agresor a oběť. Na obou stranách této vleklé války stojí mnoho různých skupin, které jsou nějak na konfliktu zainteresovány nebo jsou do něj vtaženy. Každá z nich má k izraelsko-palestinské válce jiný vztah a jiné pohnutky. Zastavím se u té izraelské.
Mluvíme-li o Izraeli, je dobré vědět, že izraelská společnost je poměrně radikálně rozdělena, ikdyž je vyvíjen jednoznačný politický tlak shora, který se snaží jakékoliv rozpory překlenovat. Izraelské občany tvoří sionisté, exulanti a ortodoxní (ultraortodoxní) Židé. A tyto skupiny se ještě štěpí na další názorové a ideové proudy.
Sionisté
– jsou největšími zastánci státu Izrael. Byla to právě tato skupina Židů, která vytvořila stát Izrael. Nejprve skupováním palestinské půdy, která ležela ladem, později okupováním dalších území osídlováním nebo vojenskými akcemi.
Exulanti
– se částečně kryjí se sionisty. Jde o uprchlíky před antisemitismem konce 19. století a první třetiny 20. století, nacismem, poválečné uprchlíky, kteří sice holokaust přežili, ale v Evropě ztratili veškeré perspektivy, uprchlíky před komunistickou diktaturou, africké Židy evakuované před etnickými konflikty a hladomory v Africe, a ekonomické imigranty, především ze zemí bývalého SSSR. Třebaže by společný osud imigrantů mohl vést k dojmu, že pohnutky a smýšlení imigrantů by mohly být velmi podobné, opak je pravdou.
Nejstarší skupiny exulantů se považují za první osadníky, kteří za podmínek extrémního nepohodlí měnili palestinskou polopoušť v kulturní krajinu. Jejich příspěvek ke vzniku dnes bohatého státu Izrael je obrovský. Tato skupina přistupuje k Palestincům převážně s despektem a nedůvěrou. Tento postoj je formován nejen osobními zkušenostmi z permanentních bojů, ale také je ventilem frustrace této pionýrské generace, která má často pocit, že současná izraelská společnost zapomíná na jejich obětavý přínos.
Imigranti ze SSSR
Další výraznou skupinou mezi imigranty jsou obyvatelé bývalého SSSR, kteří opustili své země především z ekonomických důvodů v 80. a 90. letech. Tito Židé přicházeli do již vybudované země z jiných důvodů a s jinými očekáváními. Přinesli si s sebou mentalitu lidí žijících v komunistické diktatuře, tedy nedůvěru ve stát a neochotu k osobním obětem pro celek. Židovský původ těchto přistěhovalců je také v Izraeli často zpochybňován a oni svým chováním provokují jak exulanty starších generací, sionisty, tak i ortodoxní Židy.
Ortodoxní Židé
Ortodoxní Židé patří mezi nejproblematičtější skupiny. Ta se ještě dále dělí na ultraortodoxní, chasidské, „antichasidské“, rabínské ad. Většina z nich z náboženských důvodů neuznává stát Izrael, ve kterém žijí. To jim však nebrání ve využívání sociálního systému Izraele. Tito lidé se věnují pouze studiu tóry a modlitbám. Nevstupují do armády, nemají občanská povolání, neuznávají antikoncepci a vyžadují dodržování alespoň základních náboženských předpisů po všech občanech židovských země. Mnozí z ortodoxních Židů vyvolávají náboženské konflikty na místech, která jsou posvátná také pro muslimy a mnoho křesťanských církví. Ne všechny skupiny ortodoxních Židů však jsou nepřátelské vůči jiným vírám.
Moderní Izraelci
Obyčejní moderní Izraelci, se kterými jsem se mohl setkat já, jsou normální lidé, kteří mají vztah k židovskému náboženství asi jako my. Židovské svátky dodržují stejně tradičně jako my „dodržujeme“ velikonoce nebo vánoce. Tito moderní Izraelci chápou význam „vlastenecké povinnosti“ tak, jako my už dávno ne, a berou jako naprostou samozřejmost, že v ozbrojených silách brání svou zem. Skutečně hrdé na své úspěchy v armádě jsem viděl hlavně ženy, pro které také platí všeobecná branná povinnost. Nejsou to však žádní fanatičtí militaristé. Spíše naopak, mohl jsem při své návštěvě pozorovat velkou únavu z letitých válek a z potenciálního každodenního nebezpečí. Tito moderní Izraelci velice často v soukromí mluví o touze po míru, i kdyby to mělo znamenat ztrátu části izraelského území.
Velká část mladé izraelské generace žije v USA. Není v tom jen touha po poznání cizích zemí, ale také touha po obyčejném pocitu bezpečí pro sebe a hlavně pro své rodiny.
Důvod, proč mladé generace Izraelců nevystoupí radikálněji s požadavkem na mírové řešení konfliktu s Palestinci tkví, myslím si, především v rodinných kořenech. Generace rodičů a prarodičů mají obrovskou autoritu zakladatelů a obránců státu, a také těch, kteří přežili šoa. S takovýmto tíživým dědictvím se těžko polemizuje a těžko se z něj vymaňuje. Jedna z nejviditelnějších reakcí židovských generací po holokaustu je dogma o „aktivní obraně“ svých blízkých a svého národa, které vede k vojenským akcím i tam, kde by měl ještě fungovat politický kompromis. A jak řekl před nedávnem ve skvělém rozhovoru profesor sociologie Ivo Možný: generace si předávají i sociální dědictví.
O zájmech USA v Izraeli, o vlivu „jestřábů“ z izraelské armády, o cílech politiků už psát nebudu, nechci prodlužovat už tak dlouhý text.
Na palestinské straně
– konfliktu se kříží nebo doplňují zájmy různých politických skupin (Fatah, Hamás, Hizballáh), náboženských skupin, zločineckých skupin, obchodníků se zbraněmi, Sýrie, Íránu ad. Situaci na palestinské straně osobně neznám a je pro mě nepřehledná, ale umím si představit duševní rozpoložení zbídačeného obyvatelstva, které je přesvědčeno, že vede boj za své osvobození od okupantů. Označení jejich různých paramilitárních organizací – z jejich pohledu bojujících za národní osvobození – za teroristické, jim musí znít stejně, jako znělo obyvatelům Protektorátu Böhmen und Mähren označení českých odbojářů za teroristy. Třeba Gabčíka a Kubiše.
Použil jsem přirovnání k událostem 2.sv.v. a vím, že je to přirovnání ošemetné a pokulhávající, zvlášť v jedné věci, se kterou se u Palestinců nemohu ztotožnit. Český odboj totiž ctil jednu hlavní zásadu, totiž neohrožování civilistů při svých akcích, ba dokonce, ani když šlo o civilisty německé. Umisťování skladů zbraní nebo odpalovacích ramp do blízkosti civilních obydlí, nebo dokonce do nich, je pro mě naprosto nepřijatelné. A to i přesto, že Palestinci vedou boj za svůj národ a za trochu důstojné podmínky k životu už šedesát let.
Izraelsko-palestinský konflikt a diskuze o něm
Izraelsko-palestinský konflikt otevírá mnoho otázek, například o oprávněnosti ozbrojeného boje za vlastní stát, a jeho formy, zvlášť při pomyšlení na osud Tibetu a jeho nenásilné cesty, která ovšem nevede nikam. Odpovědi téměř nejsou.
U Viktora Dvořáka a u některých diskutujících mě nejvíc zarazil názor, který vcelku nepokrytě vyzýval téměř ke genocidě Palestinců jako k nejvhodnějšímu řešení – definitivnímu řešení. Skoro se chce říct – ke konečnému řešení. Tedy k zabití co největšího počtu nepřátel. Nemohu si pomoct, ale musím při tom myslet na knihu Jonathana Littela Laskavé bohyně. Tam podobné názory pronášejí vzdělaní a sofistikovaní SS-mani u Einsatzgruppen při ruském tažení.
U takových názorů už nejde jen o přiklánění se na jednu nebo druhou stranu, tady už snad jde o nějaké nebezpečné zatemnění mysli. Pokud se považujeme za demokraty, měli bychom tak i myslet a podle toho se chovat. Svobodný člověk se od fanatika liší tím, že i při samotné ozbrojené obraně přemýšlí nad tím, zda a do jaké míry je tato obrana opodstatněná a proti komu má být směřována. Cílem takového člověka není absolutní zničení-vyhlazení nepřítele. Poválečná diskuze nad oprávněností leteckých náletů na německá města během 2.sv.v. není přeci nějakou nebezpečnou revizí historie, ale regulérní reflexí postupů demokratických – normálně smýšlejících lidí.
Považuji se za přítele Izraele, to však ještě neznamená, že přítele budu souhlasně poplácávat po rameni i ve chvíli, kdy dělá něco, s čím nesouhlasím. Reakce Izraele na ostřelování svého území se dá pochopit, nedá se s ní však souhlasit. Alespoň ne v tom případě, pokud jde Izraeli o řešení konfliktu. A to mi nepřipadá. Izrael už šedesát let odpovídá na své ohrožení okupací cizích území, útočnými vojenskými akcemi, cílenými atentáty, zajímáním rukojmích nebo i odvetnými vraždami, ale spirála násilí se jen roztáčí stále víc a víc.
Jsem přitom přesvědčen, že Židé rozumí problematice Blízkého východu více, než kdokoliv jiný. Rozumějí arabské, potažmo palestinské mentalitě. Jako perličku uvedu, že ať už probíhala jakákoliv intifáda proti Izraeli, ve špičkové jeruzalémské nemocnici Hadassa se vždy léčili bohatí Arabové právě proto, že izraelský lékařský personál rozuměl mentalitě a potřebám svých arabských pacientů.
Řešení?
Viktor Dvořák by mi teď mohl říct, ať navrhnu vlastní řešení tohoto konfliktu, když jsem tak chytrý. Tak chytrý nejsem, ale myslím si, že jediná cesta k řešení této vleklé války je ve spolupráci. Spolupráci mezi Palestinci a Izraelci však nevymyslí, ani neprosadí žádná ze skupin zainteresovaných v konfliktu. Hnutí proti válce by muselo vzejít od obyčejných lidí a to na obou stranách hranice. Drobné zárodky se již objevují, ale není jim dopřáváno sluchu. Vznikají občanská sdružení, objevují se filmy a knihy s tematikou usmíření. Hlavní úkol politiků je v tom, tyto aktivity podporovat a propagovat. Kdyby Izrael investoval do těchto aktivit tolik, co do své nejmodernější armády na světě, žil by už dávno v míru.
P.S. Škoda, že se v Gaze nehraje fotbal. Pak bych se klidně stal fandou FC Ashkelon nebo FC Ghaza.